Přežití - fórum pro pomoc obětem znásilnění a jejich blízké, kteří jim pomáhají.

Chtěl jsem kamarádce pomoci s tím, jak se vypořádat s traumatem po znásilnění, a tak jsem hledal na českém Internetu a nic jsem nenašel. Proto jsem toto fórum založil.

Možná bychom tu ale měli mít pár pravidel:

  • Pište jen vážně. Hloupé příspěvky se budeme snažit filtrovat. 
  • Nejmenujte nikoho, pokud nebyl odsouzen 
  • Pište nejen o problémech, ale především, jak se s nimi vyrovnáváte.

Váš Honza

Na tomto fóru může kdokoli přispět svým komentářem. Totožnost přispěvatelů je neověřena.

Odkazy

 

Stránkování

 
Prosím vyplňte všechna pole!
Přidej komentář:

Přiložit
Maximální velikost 300 KB, podporované přílohy ve formátu png, jpg, gif
Vložte URL adresu videa (YouTube, Facebook, ...)
Maximální velikost 300 KB, podporované přílohy ve formátu doc, odt, xsl, ods, pdf

Vytvoř nové téma
  • Strach

    Marta Dnes jsem se poprve po 3 letech rozhodla promluvit o svým největším trápení a byla bych strašně vděčná za jakoukoliv radu od kohokoliv z vás. Netroufám si psát nic o sobě proto bych ráda zůstala v anonymitě. Před třemi lety, byla to sobota večer a já byla sama doma. pořád to mam před očima a nemůžu se toho zbavit. Můj přítel měl v práci kolegu, kterému před několika lety přebral holku, od té doby se nesnášeli. Ten hajzl vtrhl ke mě do bytu když jsem tam byla sama a surově mě znásilnil. Pořád opakoval, že i on (muj přítel) musí pochopit jaký to je, když mu někdo chrápe s jeho holkou. Od té doby co se stalo se mi zhroutil celý svět. Nikomu jsem to neřekla. Od toho večra mam strašný strach ze všech mužů. Kdykoliv se ke mě nějaký přiblíží začnu se třást a strašně se bojím i když mi nic nedělá. Bála jsem se i svého přítele až jsme se nakonec rozešli. Prosím poradte mi jak mam překonat ten strašný strach. Bojím se že už nikdy nebudu žít jako dřív.

    • Sára Je to strašné a nezbavíš se toho celý život. Nejlepší řešení by bylo, kdyby se dal vygumovat mozek, ale to nejde. Možná nějaká hypnoza by pomohla. Ale taky dojít si k psychologovi. Opravdu pomůže a není to ostuda k němu chodit. Naopak. Je to známka toho, že je člověk odpovědný a umí správně řešit problémy. Na některé sám nestačí.Přeju hodně štěstí. Sára

    • Anna Ahoj, to, co se ti stalo je strašné. Uplně tuhne krev v žilách. Myslím, že by ses měla někomu svěřit. Pokud máš k bývalýmu příteli důvěru, možná by nebylo špatné mu o tom povědět. Myslím, že by mu to bylo strašně líto, a tak by se zachoval jako chlap a podržel tě. Určitě je také na místě vyhledat odbornou pomoc. Drž se

    • týna Ahoj. Byla jsi někde na terapii? Určitě to pomůže. Já se pak nedokázala vůbec učit, což byl v polovině semestru docela problém, a vyřešilo se to. Strach mám taky. Vždycky když potkám samotná muže, tak se to ve mě stáhne. A pak si nadávám. Navíc mi to udělal "kamárad" a ne nějaký cizí chlap v parku, tak nevím. Nevím, jestli ten strach přejde, ale určitě se dá ovládnout. Hodně štěstí.

      • Marta na terapii jsem nebyla, nedokázala bych o tom co se mi stalo mluvit a už vůbec ne to popisovat. Ten strach není jen obyčejná nervozita, je to panická fobie. Nemohla jsem chodit ani na tělocvik protože tělocvikář byl chlap a ten strach se nedal překonat. Nedokážu se k žádnému přiblížit bez toho abych se nezačala třást strachem a nedokážu to ovlivnit. A strašně se bojím, že to nikdy nepřejde.

        • týna Ahoj. Nedokážu ti nic lepšího poradit, ale rozhodně by ses měla přemoci a odbornou pomoc vyhledat. Nemusíš se bát, že by tě nutili o tom mluvit dřív než budeš připravená. Takových žen jako jsi viděla nějaká psycholožka 100. Tím to rozhodně nesnižuju, chci říct, že nejsi jediná s takovým problémem a ona je zvyklá s tím pracovat.

  • Nikdy to nepřejde

    Eliška19 Mám mnoho otázek, ale vím že na mnoho z nich není odpověd.Proč mnoho mužu nechápe slovo ne jako ne, ale spíše jako ano? Proč muži nepřestnou, když jim řeknete ne? Proč, když potřebuji obejmutí od čloběka, kterému věřím tak žádný nemá čas? Proč vzpomínky chodí v návalech samonty a nvitřního utrpení? Ptoč brečím, když se cítím zrazená a sama sobě mechutá a špinavá? Proč nedokážu popsat ty pocity které mi tak moc ničí život? Proč zrovna toto utrpení? Proč to tak bolí?

    • xxx Ahoj Eliško, jestli se chceš vypovídat, popřípadě na něco zeptat napiš mi mail liferoot@seznam.cz ,myslím, že nás potkal stejný osud. Tak jestli chceš, tak se ozvy ...

    • Sára Protože to přišlo od někoho komu jsme věřili...

      • Eliška19 ano proto že jsme někomu věřila a on mě zradil a pošlapal to co bylo

    • Alena některý chlapi jsou holt hnusný primitivní zvířata. zkuse se někomu svěřit, to vážně hodně pomáhá. případně navšívit odbornou pomoc.

  • Kde vzít tu sílu?

    Máťa Je to zhruba tři měsíce co se to stalo. I když to všechno začalo už před pár lety. Tehdy mi začali chodit emaily se scénářem toho jak umřu, že jsem děvka co si nic jinýho nezaslouží, že jsem míň než ostatní lidé, že jsem nejhorší a nehroznější na světě. Trvalo to dlouho ale já jsem přišla na to kdo to je a pár mých přátel mu to ručně vysvětlilo. Na pár měsíců se odmlčel a já si říkala že mám vyhráno, jenže...začal za mnou chodit, sedával na zahradě, fotil si mě, kam sem se hnula tam byl. Nakonec jsem se bála i vlastního stínu,byla jsem paranoidní ustrašená až nakonec - podlehla jsme naléhání mých přátel, kteří mi říkali, že to není v pořádku a že to není normální a odhodlávala se pomalu jít na policii, protože jsem samozřejmně věděla o problému jménem stallking, nicméně nevěděla jsem, jestli sama sebe dost dobře můžu považovat za zrovna tenhle případ. Nebyla jsem úplně odhodlaná, spíš vůbec. Teď toho lituju. Všechno se to postupem času jen zhoršovalo a stupňovalo, vyhrožoval smrtí mě i každému komu se zmíním o tom, že se něco děje. Já byla hloupá a řikala si...já vlastně ani nevim, proč jsem to nechala zajít tak daleko...možná ze strachu...já vážně nevím. a vím že si za to můžu sama, obviňuju se z toho stále dokola. Pokračovalo to, a vygradovalo to, když mě fyzicky napadl a snažil se mě uškrtit, mou vlastí šálou. Nevím jestli mě opravdu chtěl zabít nebo mě jen vyděsit. Nevím. Nikomu jsem to říkat nechtěla, měla jsem přítele se kterým jsem byla šťastná, jen jsem si myslela, že by mě odsoudil za to, že jsem to neohlásila dřív. Chtěla jsem si to nechat pro sebe, ale přátelé si všimli, že se něco děje. Jednomu ze svým kamarádů a shodou okolností zárověň bývalému příteli jsem se svěřila. Začal na mě naléhat, že jsem v nebezpečí a že to musim oznámit. Jenže já jsem si pořád nemohla připustit, že to co se děje je opravdu ten případ pro policii. Před třemi měsíci čekal před domem on a někdo další, taakový slizák. Jsem normální holka - normálnímu dospělýmu muži se neubráním, natož dvoum. nebylo to ale ani třeba. Dostala jsem jen jednu ránu do krku a složila se doslova jako leporelo...vůbec jsem se nebránila, já jsem chtěla, ale nemohla sem, nešlo to, nevím jestli mi chyběla síla nebo, já to prostě nevím. Vzali mě do auta a odvezli k němu. Přivázal mě k posteli a kdykoliv jsem se pokusila o nějaký odpor dostala jsem ránu do krku, do spánku, do kolene, pokaždé jsem si připadala jako paralizovaná, chvíli jsem o sobě vůbec nevěděla. ON, ten kdo mi celé roky ze života dělal peklo ...ani se mě nedotkl, jen se díval, stál tam, díval se na mě jako na nějaké zboží... ten druhej člověk začal se na mě sápat, válel se po mě, líbal mě, sahal na mě, bylo mi špatně, špatně z toho jak nic nemůžu. Pořád na mě sahal a pak mě začal svlíkat a řikal že mi to udělá a že se mi to bude líbit. Byl hnusnej tak strašně hnusnej:-! Plakala jsem jako želva a byla sem bezmocná nemohla jsem vůbec nic a on to všechno řikal, řikal to nahlas, vyslovoval to co dělal jako bych to já nevěděla...po strašně dlouhý době to udělal a donutil mě říct že jsem to chtěla donutil mě říct že se mi to líbilo a já sem se hnusila sama sobě. Modlila jsem se aby...aby to prostě udělal, ale on si nikam nespěchal, líbilo se mu too jak sem bezmocná a ničil mě nekonečných 61 minut (přesně tak dlouhé je to video). Bylo mi špatně špatně z toho všeho. proč jsem se nebránila víc, proč? třeba jsem tomu mohla předejít:'( třeba bych se ubránila...třeba by to neudělal?
    i tohle jsem svěřila svému kamarádovi, byl mi velikou oporou a já sem mu za to strašně vděčná, nepřestal na mě naléhat abych to ohlásila, ale nenutil mě o tom mluvit, ale já sem se cítila tak hrozně a tak sama že jsem mu to všechno řekla aby se mi alespon na tu chvíli ulevilo. Bála jsem se že mě zavrhne, že mi řekne že sem blbá nebo tak. nemohla sem se mu podívat do očí, strašně jsem se styděla. připadala jsem si strašně ponížená. Přítel mě nařkl z toho, že ho podvádím a opustil mě. Zlomilo mě to co se stalo aty okolnosti, výčitky, vzpomínky... řekla jsem si že zapomenu, že to prostě smažu. Projevila se síla lidské mysli a já jsem na 14 dní bezprostředně po tom kdy se to stalo fungovala naprosto jako by se nic nestalo. Co sem potlačila v hlavě se projevilo fyzicky. začala jsem zvracet, mít teploty, migrény, noční můry. všechno se mi to vracelo ale já jsem byla odhodlaná to v sobě okamžtě zabít. Po 14 dnech jsem se naprosto zhroutila, byla sem naprosto vyčerpaná a hystericky jsem brečela. Jakmile jsem se totmu poddala ustoupila horečka, nevolnosti i migrény. zůstali jen noční můry. a já se ted ptám vás ostatních, poradte kde vzít tu sílu překonat to co se stalo? jak to udělat aby se mi to nevracelo abych onečně měla klid mohla na to zapomenou, abych mohla normálně fungovat bez náhlých návalů pláče. připadám si úplně nemožná, i z toho co píšete mi přijde že to všechnoo zvládáte líp. připadám si jako hysterka. prosím poraďte

    • Jana Ohlaš to, nebo to udělá někomu jinému... a zajdi si k psychologovi. Co nejdřív.

      • Anonym Souhlasím, že bys to měla ohlásit!!!! Už teď si litovala, že si to neudělala hned...ale co když se bude dít ještě něco horšího? Můžeš tomu zabránit a ochránit další dívky. Držim palce a bud silná

  • Byl to kámoš a já mu věřila. Zradil mě..:(

    Anett13 Ahoj,Chtěla bych se zeptat je to tak půl roku zpátky...byl to kámoš kterýmu jsem věřila a on mě zradil tim že mě znásilnil..:( ten den 25.července.2010 o velkej prázdninách jsem spala u Kámošky.ještě s jednou kámoškou,jelikož kámoška chtěla jít ven se svim klukem a jednim jeho kámošem,tak sme neváhali vzali pejska a šli.Ale okolo 9hodiny večer to začalo.Ten kluk mě lehtal dělal si ze mě srandu.A pak,jsme šli do pole si sednou a kecat kámoška se svim klukem šli na jednu stranu asi 3 metry od nás druhá kámoška šla se psem asi 6 mětru od nás směrem ke Kauflandu a já s tim klukem jsem šla na tu třetí stranu.On rozendal mikyny a položil mě na ně lehl si vedle mě myslela jsem že si budem jenom povídat.Pak mě začal líbat jsem si říkala co dělá neřešila jsem to a pak najednou do mě vniknul.Je mi zněho na zvracení...:( pak ke konci prázdnin jsem to řekla mojí partě,ale oni my nevěřili.Tak jsem to nechala bejt a pak se to dozvěděla jeho holka tak jsem za ní šla jít to včechno vylíčit a ona to pak vzala s klidem mrzelo mě to,že to musel udělat zrovna jí tý super holce. Pak se to dozvěděla parta,že jsem nekecala a začalo se to řešit řekla jsem to mamce ta my nevěřila. zašla jsem si na gynekologii a tam my potvrdili,že už nejsem nevinná(panna)řekla jsem si o doporučení na policii mamka to začala řešit přes psichologa,a řekla ať se připravim na krutý výslechy a na maraton docela se na policii bojim...:( furt brečim všichni mě potporujou,ale už to moc nezvládám furt mám ty vzpomínky před očima...a pak my vyhrožoval,že pokud to řeknu že ublíží mím blízkým,tak jsem to neřekla...a od tý doby co to mamka ví my řekla že musim chodit na terapie..k psichologovi...co mám dělat? abych ty vzpomínky už neměla před očima...mám strach,že když to teď praskne na policii tak ten kluk nám ublíží...mám stoho velkej STRACH...:'(

  • vymazání některých vzpomínek

    Eva Ahoj, chtěla bych se zeptat, zda někdo nemáte zkušenost s tím, že byste si nemohly vybavit některé "vzpomínky". Asi nemusím vysvětlovat, o jaké vzpomínky jde. Ty moje jsou staré už spoustu let a snažila jsem se je potlačit. Přítel si ale myslel, že je to chyba, že by mi pomohlo o všem si promluvit. Narazili jsme ale na to, že si některé útřžky nedokážu vybavit. Místo nich mám jen bílá místa. Když se k nim ale dojde, reaguji přehnaně, začnu se třást a mám strach. Dnes už bych ale chtěla vědět, co se přesně stalo. Nezažily jste něco podobného? A pokud ano, jak jste si s tím poradily? Děkuji

    • Eliška Ahoj Evi, ráda ti pomůžu i když jsem tuto situaci ještě nezažila. Ale vím z čeho tvé bílé místa jsou tím jak si se snažila potlačit vzpomínky tak jsi je potlačila na tolik že se ti tato býlá místa. Pomocí hypnozy by jsi si mohla vzpomenout ale není pravydlem že to u každého funguje. Také bych dopotučila na tu hypnozu spíše nějakého odborníka. Doufám že ti moje rada k něčemu bude.

      • Eva Děkuji, Eliško. Budu o tom uvažovat a snad se k tomu třeba odhodlám, nejsem zrovna statečný člověk. Určitě je to ale zajímavý a užitečný nápad. Děkuju

        • Eliška Evi, nezapomeň že tam můžeš jít i s přítelem...

        • Rona Evi, to co popisuješ jsou normální příznaky psychického traumatu, které jsi prožila. Už to nakousla Eliška, zjednodušeně řečeno, ta bílá místo jsou vzpomínky, který jsi vytěsnila tak dokonale, že jsi je zapomněla, ale bohužel co se týče prožitku - těch emocí, které s tím byly spojené - tak to se vytěsnit úplně nepodařilo. Co s tím? Obávám se, že sama s tím nezmůžeš vůbec nic, je to natolik komplexní a hluboký problém, který asi obyčejný člověk se vším, čím běžně disponuje, nemá potenciál zvládnout. Prosím! Hlavně se nepouštěj do ničeho takového jako hypnózy apod. sama. Víš, co ti ale určitě pomůže? Zkus zajít za odborníkem, tím mám na mysli terapeuta/ku, který se s tebou pokusí tvůj problém vyřešit a pomoci ti najít tvoje ztracené vzpomínky a vůbec se bude snažit, aby ti bylo líp. Zkus to, prosím! přeju hodně síly...

          • Eva Děkuji vám oběma. Z psychologů mám trochu obavy...nevím, co bych uvedla jako důvod, proč se chci k nim objednat, protože pravý důvod vyslovit vůbec nedokážu. Taky si přijdu jako hysterka, protože to je už skoro 9 let a já stejně pořád ještě vyvádím. Věřím ale, že máte pravdu a moc si vaší pomoci vážím. Děkuju

            • Rona Evi, při objednávání nemusíš uvádět důvod. Nebo prostě můžeš říct cokoli...že se necítíš v poslední době dobře, něco tě trápí, potřebuješ znovu nastartovat....cokoli co tě napadne. A až se na to budeš cítit a dospěje k tomu čas, získáš si důvěru v terapeuta/psychologa, tak můžeš otevřít tohle téma. V tomto se nedá nic uspěchat...pěkně pomaličku...ne, hysterka opravdu nejsi. Je jedno jestli se to stalo před 9 dny nebo roky, pro tebe se to prostě stalo a je to věc, na kterou se prostě nedá zapomenout, bez ohledu na to, kolik času uplynulo...nejdůležitější je, se pustit do boje s tím, s těmi myšlenkami a nechtěnými prožitky a emocemi. Není to jednoduché a zvláště, když jsi na to sama....

  • Re:co s tím...?

    Bobeš Přesně v den co jsi zde Milá Klárko napsala svůj příběh, stalo se něco hrozného mojí přítelkyni a já nevím jak jí mám v tom pomoci, vždy když se jí zeptám co se jí ten osudný podvečer, kdy se šla projít ven na procházku které miluje, zeptám co se jí přihodilo, řekne mi jen že at to neřeším a že se na to snaží zapomenout, ale dnes vím že jí to trápí pořád stejně a i když se snažím na to nemyslet a nepřipomínat jí to, stále se mi to vrací a nemůžu a nevím jak žít s pocitem toho, že vím že jí bylo nějak ublíženo a pořád se mi honi její strašná věta cituji:

    Dodnes jsem netušila co člověk dokáže udělat ze strachu o život...

    jedinné co vím že když se do mne zamilovala přestala kouřit ze dne na den, a nechybělo jí to a od toho dne zase kouří, ale já vím že to jí od toho nepomůže a jestli jí někdo opravdu tělesně ublížil a napadl tak to prostě překouřit nejde, vím že kdyby se mi to nebála řící, tak mi to řekne a ona také ví že mi může říci vše a cokoliv co se jí stalo, jedinně tak se uleví jí i mne já jí miluji nadevšechno na světě, položil bych za ní život, ale ta bezmoc že odmítá moji pomocnou ruku, zabíjí mne každou vteřinou co nejsem sní, mám pocit byt s ní 24 hodin denně a chránit jí aby se jí to nestalo znova proto ani nespím, trápím se stejně i tím že nevím před čím nebo před kým bych ji měl chránit, ta beznaděj a pocit zbytečnosti kterou zažívám když nevím nic je naprosto skličující pro mou duši milující


    Proto náhodou kdyby jsi toto četla miláčku není nic na světě co by se mezi nás dostalo,jsem tvůj na věky věků milující přítel, a chápu že mne chceš před tím ošklivým co se ti stalo chránit, ale mnohem víc mi ubližuje ta beznaděj a vědomí toho že na tvé osobě byla spáchaná křivda a pachatel tohoto trestného činu si běhá po svobodě bez trestu a může páchat další zlo na tobě znovu, nebo na tvé sousedce či jiné ženě vůbec...



    Jsem rád že jsem to dokázal někomu napsat, i když je to od věci ale taky nevím jak z toho ven, děkuji za pochopení.

    Bobeš ze Rtyně v Podkrkonoší

  • co s tím...?

    Klára Stalo se to relativně nedávno, šla jsem na maturitní ples se svou kamarádkou..Po chvíli k našemu stolu přišli dva kluci.všechno bylo v pohodě, jenže když jsme chtěli odejít, začali nás přemlouvat, ať zůstaneme a my jsme tak dlouho váhaly, až nám ujel poslední spoj. Já navíc předčasně slavila osmnáctiny, tak jsem si říkala, že to nevadí. Jenže ples už končil, nás vyhnali ze sálu, a tak jsme se jaly hledat nějakou otevřenou hospodu a kluci hned, že jdou s náma, že o jedné dobré vědí. Jenže hned, co jsme zašli za první neznámý roh...nemohly jsme se moc bránit, navíc po pár pivech jde všechno hůř a přeci jenom jsou to chlapy, mlátila jsem ho, ale v tu chvíli začal mlít něco v tom smyslu, že mě miluje..zřejmě mu to dělalo dobře...Mám pocit, že jen díky Bohu se mi opravdu podařilo utéct relativně včas a snad z toho aspoň nebudu mít žádné velké fyzické následky..Vím, že většina z vás dopadla mnohem hůř, ale pro mě to byl první tak velký fyzický kontakt...Teď pokaždé, když se podívám na svého přítele, nebo, když mu mám dát jen pusu, vybaví se mi ta scéna a jede znova a znova! Nemůžu o tom nikde mluvit, nechci mu přidělávat starosti, ale potřebuju, aby to někdo věděl..děkuju vám, že to sem můžu napsat a že vím, že si to někdo přečte a že v tom nebudu sama...není to sice tak dlouho, co se to stalo, ale pořád nemůžu spát, ta scéna se mi promítá před očima neustále. Cítím, že bych to ze sebe potřebovala aspoň vybrečet, ale to taky nejde...jsem zoufalá...bojím se to někomu říct...prosím Vás o pomoc!

    • týna Ahoj Kláro. Je mi moc líto, co se ti stalo. U mě šlo také "jen" o pokus o znásilnění. Psychické trauma je to hrozné. Opravdu doporučuji nějakou organizaci. Já byla v Bílém kruhu bezpečí. Měla jsem několik sezení s psycholožkou a moc mi to pomohlo. Že se z toho můžeš vypovídat a získat pomoc bez pocitu, že bys někoho zatěžovala. Své rodině bych to nikdy neřekla, i když jsem o tom mluvila se svou nejlepší kamarádkou a byla skvělá. Držím moc palce. K.

  • Je to už 4 roky

    Eliška Ahoj. Mám stejnou zkušenost jko vy všichni tady. byla jsem znásilněna a bohužel ne jednou. Poprvé když mi bylo 15 let, podruhé v 18 a potřetí to skončilo naštěstí jen u nepodařeného pokusu v 21 letech. Dnes je mi skoro 23 a nemůžu se zbavit všech těch vzpomínek, co mě pronásledují ve dne v noci. To druhé znásilnění bylo daleko horší než to první, skoro mě zabil... Tehdy jsem to odmítala řešit, nechtěla jsem psychologa a nepodala jsem trestní oznámení. Měla jsem hrůzu z toho, že to budu muset pořád dokola někomu vyprávět a budou mě podezřívat z toho, že jsem ho vyprovokovala, nakonec jsem se bála i toho, že mi nikdo nebude věřit (což je blbost, když mě po tom ošetřovali v nemocnici). Jenže to byla hrůza, pořád jsem brečela nebo jen koukala před sebe, ani si moc nepamatuju, co se kolem mě dělo. Tak jsem pak začala chodit na terapii. Nepomohlo mi to... Víceméně jsem to držela v sobě, s nikým o tom nemluvila, jen jeden kamarád to věděl, a ten už je dnes mrtvý. Pořád jsem viděla tu postavu, ten obličej, cítila ty hnusné ruce všude na těle, ten ocit špíny a ponížení...Až jsem po třech letech řekla, že teda znova zkusím psychologa. Tentokrát mi na čas pomohl. Nějakou dobu jsem byla docela v pohodě, až na pár probrečených nocí. Poslední dobou se mi ale začíná zase všechno vracet. Vidím ho před sebou, cítím ho na svém těle, mívám zase ty hrozné sny a obviňuju se, že jsem se nedokázala ubránit. Nemluvím o tom, v mém okolí to ví jen jeden jediný člověk, jinak nikdo. Někdy mám pocit, že se toho nikdy nezbavím. Nedokázala jsem od té doby mít normální vztah, se vším všudy. Je to už 4 roky a ten strach a hnus je pořád silnější než já.


    • Tereza Ahoj Eli. Díky za tvůj příspěvek. Aspoň vidím, že jsem "normální". Je mi 19, je to už 4 roky, co se to stalo a pořád se od toho nemůžu odpoutat. Mluvíš mi z duše. Připadám si nenormální, 4 roky a já se s tím pořád ještě nemůžu vyrovnat... U psychologa jsem nikdy nebyla, svým kamarádkám, které jsou některé ještě dneska panny to říct nemůžu. Uzavřela jsem to všechno v sobě, a i když bych moc chtěla, nejsem schopná o tom vůbec mluvit, jak vidíš, ani moc psát...

      • Eliška Ahoj. Díky za reakci. Měla by ses pokusit najít ve svém okolí aspoň jednoho člověka, kterému bys o svém zážitku byla schopná říct a kdo by tě poslouchal. Já jsem na světě jednoho takového člověka našla a moc mi pomáhá si o tom občas povídat, i když vlastně ani nejde o klasické povídání. Zavedla jsem si způsob, který je pro mě schůdnější a to, že si o tom píšeme, i když jsme denně v kontaktu. Taky mi dost poslední dobou pomohlo, když jsem začala tyhle zážitky sepisovat formou ovídek nebo úvah. To se v tu chvíli z toho vypíšeš a máš pocit, žes to někam sdělila, že nejsi na tu věc sama, i když nemáš po ruce nikoho živého, kdo by tě slyšel. Třeba by ti to taky aspoň trochu pomohlo. Držím palce

      • Eliška Ahoj. Díky za reakci. Zkus si najít alespoň jednoho člověka, kterému bys mohla nějakým způsobem povědět o tom, co se stalo. Mně to momentálně pomáhá úplně nejvíc. Našla jsem na světě jednoho člověka, který je ochotný mě poslouchat, i když vlastně nejde o poslouchání jako takové. Zvolila jsem formu, která je pro mě schůdnější a to, že si o tom píšeme, i když jsme denně v kontaktu. Co mi momentálně pomohlo bylo, když jsem si ty zážitky začala psát formou povídek nebo úvah. Vypisuju se tak ze všech těch hrozných pocitů. Třeba by ti to taky mohlo pomoct. V podstatě to ze sebe v tu chvíli dostaneš, i když nemáš po ruce nikoho živého, kdo by tě vyslechl. Držím palce.

  • Re:Jak se zbavit vzpomínek a začít žít

    Lucka* Ahoj Eliško, ať je to cokoli co Tě srazí k zemi, tak vždycky si uvědom, že tu nejsi sama, že alespoň jeden člověk na Tebe myslí a má Tě rád. Nejde o to to zvládnout a vypořádat se s tím, ale naučit se s tím žít. Nikdy se toho nezbavíš, vždycky to bude uvnitř Tebe. Ale po nějakých terapiích, třeba u psycholožky to časem odezní. Hlavně nikdy nedovol aby Tě strach z prohry vyřadil ze hry!!! Ty to zvládneš, uvidíš. 

    • Eliška Ahoj Luci, jsem ráda že mi takto radíš. Niní jsem naštěstí v pohodě. U mě je nejdůležitější mít spoustu skvělích lidí kolem sebe. Já jich mám spoustu ale moc děkuji.

    • Eliška Děkuji Luci, jsi hodná. V poslední době jsme i pochybovat přestala cítim se velice dobře jenom díky mím přátelům a známím a brzké setkání s mími známími skoto z celé české republiky tak jsme šťastná

      • Lucka* Ahojik Eli, to je dobře, že si šťastná jenom ať Ti to vydrží!!! :-) A co Ti vůbec tak pomohlo?

        • Eliška Ahoj Luci, moc mi pomohlo uvědomit si že vlastně budu zase mezi svími přáteli a že si s nimi budu moci promluvit a že si užijeme víkend a tak se taky stalo. Ale také si uvědomuji že to nepřejde zase tak moc rychle otázky stále kolují v mé hlavě ale už je tak moc nevnímám, díky

  • Jak se zbavit vzpomínek a začít žít

    Anonym osobní názor:

    Najít v sobě vnitřní sílu, který bude silnější než tvoje stará představa o člověku/lidech, kteří tě znásilnili? Uvěřit, že jsi se změnila a je to pryč, nic s tím neuděláš.

    Máš velkou cenu a proč bys měla na to vzpomínat, už se to nestane. Zkus se naučit dokonce milovat ty lidi, kteří ti to udělali. Opravdově jim odpusť.

    měj pěkný den, a nenech se ovládat druhými, najdi v sobě něco pěkného a užitečného, důvod proč tu jsi (proč jsi byla stvořena), že máš sílu pomáhat druhým.

    • Alex142 Ono sa to sice hovori, ale odpustit v tomhle zmyslu znamena delat jakoby se to nestalo a to uz prece ti lide delaj ia dobre jim neni. NENI NUTNO ABY ODPUSTILI VINNIKOM ABY JIM BYLO LEPE. Je naopak dulezite, vyjit z ulity prezit si hnev. Hnev je pocit, ktery vznika kdyz se nam deje neco co je nam neprijemne. Mnohi ho potlacili. Treba ho opet prezit. Odpustit si zaslouzi jenom ti, kteri to lituji a chteji se svoji nemoci neco delat. Ma otec ktery sebral sve dceri panenctvi narok na odpusteni jen tak? Ono to przke odpusteni je opet jenom potlacovani

  • Proč?

    Eliška ahoj je mi 19 a jeden muž z nedaleké vesnice mne znásilnil je to už roka nemohla jsem se bránit ani křičet jelikož tehdy nademnou strach zvítězil. V té době jsem si řekla že na to zapomenu že nebudu s kolektyvem chodit na zábavy a podobně ale přeci jenom to nepomohlo. Nedávno se začal oběvovat v mé blýzkosti a já spanykařila nevěděla jsem co dělat pro jiné jsem bezdůvodně ronila slyzy ale já spama věděla proč. Jenom oni to nechápou. Ani bych nečekala že to pochopí jelikož kdo to nezažije neví. Nikomu na světě bych to co se mi stalo nepřála. Mé city jsou zmatené a nedokážu se ve škole soustředit. Když se zatívám z okna vydím jeho tvář tu nepříjenou tvář, která mi nahání strach. Mnohým z nás se to stalo a také víme že ti muži by neuděly nic pro jejich odčinění. Jsem moc empatická tudíž se mě mnoho vašich příběhů dotko a vím co přožívají stovky žen, které toto zažily. Vím že má slova nejsou moc příjemná většinou se z toho snažím dostat sama ale běz ninější pomocy bych tu nemusela zůstat. Opět jsem se začala cítit špinavá, bezcená a začínám si říkat jestly má život smysl. Odpovídám si sama: "Kdybych to chtěla skončit mnoho lidí bych tím sklamala. Dále už psát nemůžu, protože nejsem takto schopná vyjádřit naprosto své city to spíš více napovídají mě básně.

    • Anonym Ahoj, vím, že to pro tebe je moc těžké, ale v tvém konkrétním případě by ti možná pomohlo, kdyby ses ho už nemusela bát. Zkus se sama zamyslet, jaký by to byl pocit, kdybys věděla, že ta tvář za oknem určitě není, ale že ten parchant sedí někde za mřížema. Když by ti ani tohle ani trochu nepomohlo, tak by aspoň by nemohl ublížit ještě někomu jinému, koho bys ty zachránila před stejným utrpením, jak máš ty...

    • Lucka* Ahoj Eli, mooooc krásná básnička sice hodně smutná, ale moc pěkná,:-). Já myslím, že to zvládneš, věřím v Tebe a Ty by sis taky měla věřit.

      • Eliška Ahoj Luci, jsi moc hodná, ale v poslední době mám takový pocit, že to nezvládám jelikož vždycky, když se z něčeho dostanu, tak příjde něco jiného. Srazí mě to na zem a vyrazí mi to dech.

    • Eliška jen něco na ukázkau
      Čistá duše

      Čistá duše spadla z nebe,
      zjevyla se vedle tebe.
      Čistá duše bloudí tmou,
      kam ji slova zavedou.

      Bílá duše stále tápá,
      nenachází po čem pátrá.
      Bílá duše bloudí tmou,
      kam ji slzy zavedou.

      Neptej se však ona ví,
      tvé slzy brzy utiší.
      Slzy kanou z tváře tvé,
      on ví kam je zavede.

      Slzamy polštář zmáčený je,
      chmůry zlé již nezažene.
      Jen důkaz,
      který tu nadále je.

      Slza z tváře skanutá,
      bolest navždy zamknutá.
      Bolest,
      kterou neutíší ani rozbouřené moče.

      Lidi jsou zlí,
      zlí moc.
      Bolest, utrpení, pláč, slzy,
      to vše způsobují.

      Čistá duše stále spí,
      nenalézá co chce mít.
      Čistá duše bloudí tmou,
      kam jí lidé zavedou.

      Bílá duše stále bní,
      nenachází v sobě klid.
      Bílá duše bloudí tmou,
      kam jí stkurky zavedou.

      Čistá duš s bílou,
      ruku v ruce jdou.
      Však štěstí svoje,
      již už nikdy nenajdou.

    • Eliška jen něco na ukázkau
      Čistá duše

      Čistá duše spadla z nebe,
      zjevyla se vedle tebe.
      Čistá duše bloudí tmou,
      kam ji slova zavedou.

      Bílá duše stále tápá,
      nenachází po čem pátrá.
      Bílá duše bloudí tmou,
      kam ji slzy zavedou.

      Neptej se však ona ví,
      tvé slzy brzy utiší.
      Slzy kanou z tváře tvé,
      on ví kam je zavede.

      Slzamy polštář zmáčený je,
      chmůry zlé již nezažene.
      Jen důkaz,
      který tu nadále je.

      Slza z tváře skanutá,
      bolest navždy zamknutá.
      Bolest,
      kterou neutíší ani rozbouřené moče.

      Lidi jsou zlí,
      zlí moc.
      Bolest, utrpení, pláč, slzy,
      to vše způsobují.

      Čistá duše stále spí,
      nenalézá co chce mít.
      Čistá duše bloudí tmou,
      kam jí lidé zavedou.

      Bílá duše stále bní,
      nenachází v sobě klid.
      Bílá duše bloudí tmou,
      kam jí stkurky zavedou.

      Čistá duš s bílou,
      ruku v ruce jdou.
      Však štěstí svoje,
      již už nikdy nenajdou.

  • Kdo by to řekl, že i tak blízká osoba může zklamat.

    Lucka Ahoj všichni, jsem strašně ráda, že existuje taková stránka jako tahle a chtěla bych poděkovat Honzovi, že ji založil.
    Prěd 2 roky, když mi bylo 14 se málem onen stal osudným i pro mě. Mamka jela na služební cestu a já byla sama doma. Všechno bylo v pohodě, a tak jsem šla spát. Asi kolem 11 večer zvonil zvonek. Táta přišel z hospody celý ožralý, smrděl jak nevím co a prý, že si zapoměl klíče. Posadila jsem ho do obyváku a naštvaná, že mě vzbudil jsem šla spát. Slyšela jsem jen, že si pustil televizi, a pak jsem hned usla. Pak už si jen vzpomínám na tu ruku co mi dal přes pusu. Skočil na mě a já se nemohla ani hýbat a už vůbec ne nějak bránit. Strhl ze mě pyžamo a začal mě osahávat a mlátit. I když byla tma tak ty opilé oči nikdy nezapomenu(v tu chvíli mi připadlo,že nejsou ani mého otce, ale to byla hodně naivní představa). Nikdy bych nevěřila, že by můj vlastní otec byl toho schopen. Bránila jsem se jak jsem mohla, ale stejně k ničemu mi to nebylo, spíš naopak, chytl mě ještě víc a silněji. Nemohla jsem skoro ani dýchat, a tak jsem boj vzdala. Nevím proč a jak, ale najednou se svalil na mě jako by únavou nebo či já vím, ale podstatným bylo to, že usnul. Tak že ke styku nedošlo NAŠTĚSTÍ! Pomalu jsem cítila jak se jeho ruka na puse a mezi nohama oslabuje. Chvíli jsem počkala ať ho nevzbudím a potom pomalu a neápadně jsem se odplížila do ložnice, kde jsem se zamkla a počkala do rána. Ráno otec odešel jako by nic. Nevěděla jsem co mám dělat. Odpoledne přijela mamka a jediný co mi řekla bylo „Ahoj, teď mě nech mám hodně práce“. Za 2 dny otec přišel na návštěvu, ale vůbec nic si nepamatoval.
    Dodnes z toho mám noční můry, ikdyž to byl jen pokus o znásilnění. Můžu říct, že jsem se z toho tak trochu vyhrabala a to díky koním. Může se vám to zdát divné, ale díky jednomu úžasnému koníkovi jsem se vždycky cítila líp. Je to úžasná bytost, která podle mě dokáže pomoct. Tak alespoň některým, kteří mají tu možnost jít ke koním, radím vám, neváhejte oni dokážou pomoct. Jim nemusíte nic vysvětlovat a zpovídat se, oni to vycíti sami.

    Ale poslední dobou se mi to opět začíná vracet. Vidím jen ty tmavé oči a cítím ten smradlavý dech a nevím jak se toho mám zbavit.
    Děkuji všem, kdo si přečetl můj příspěvek a ještě víc za odpovědi.

    • Rhina Ahoj Luci. Je hrozný, dyž čtu co se stalo. Navíc když šlo o tátu. Měla jsi vážně štěstí, že to nedošlo dál, i když vzpomínky ti zůstanou. Oči jsou nejhorší, taky si je vybavuju, pořád cítim každý jejich dotek, slyším ty hlasy, vybauju si každý okamžik toho všeho. Myslím že to je na tom to nejhorší, že člověk nemůže, nedokáže zapomenout. Vidím to ve snech, kolikrát se mi vybaví vzpomínka i jen tak přes den... chci aby to skončilo

  • Co bude dál?

    Pajuše Je mi 16 let...a stalo se to před 2 rokama... nechci tu rozepisovat co proč jak... prostě e to stalo a nezměním to...ale zaroven se s tim neumim vyrovnat... mam par pratel ,ktery o tom vedi ale nejsou to odborníci... bojim se s tim sverit nekomu dospělýmu.... poslední noci se mi o tom jen zdá a já nevím jak jít dál... jak se s tim smířit... jak zapomenout,aspon na chvili..

    • Eliška Mužu ti poradit ale není to zrovna dvakrát moc dobré mluvíš s dospělím hodně mi pomohl psycholog nejlepší na dom je že je to člověk který dokáže pomoci ale jednu věc ti řeknu smířit se s tím můžes ale nikdy nezapomeneš. Nejlepší je vyhledat odbornou pomoc zajít za obvodním lékařem požádat ho o doporučení. Přes internet si najít psychologa někde v blízkosti svěřit se mu ale nesmíš to v sobš držet moc dlouho dostalo by tě to do maléru a možná i na pschyatrii a není to příjemné se z toho zbláznit. Já měla na mále

    • Rhina Ahojky, jsem na tom stejně, ale uběhlo mnohem víc let. Taky semi o tom do dneška zdá, a zapomenout podlemě nejde. Skoro každej tady radí zajít k odborníkovi, záleží jen na tobě. Řekla jsi to někomu? Mě přijde, že čím víc se to rozebírá, tím je to horší.

      • Lucka Ahojik, já to řekla jen své kamarádce, která je dospělá, ale stejně k ničemu mi to nebylo. Nakonec ona z toho byla více zmatená než já tak se o ničem nemluvilo. A jak kdybych nic neřekla. Každý je jiný a originální, ale mě by asi více pomohlo o tom mluvit než mlčet. Ale to je jen na tobě. Držím palečky ať dobre dopadneš.

  • Budu ráda za vaše rady a reakce

    Moni V létě jsem pracovala jako barmanka bez smlouvy v jednom baru cca 3 měsíce. Jelikož je tento bar poblíž hranic s Německem, tak se tam chodilo o víkendech bavit hodně a především Němci. A také jeden muž- cca 40 let, turek žijící v německu. Sednul si vždy k baru, ze začátku to byl velice slušný muž s kterým jsem si přes bar povídali o všem možném. Řekla jsem mu, že jsem ted vzala pronájem bytu v němž mám nízký nájem, ale s tím, že ho musím opravit - byt byl v dezolátním stavu, ale jsem 19ti letá svobodná maminka ročního dítete a tenhle nízký nájem mi pomohl - proto jsem si našla brigádu, abych mohla dát byt alespon trochu do kupy. Tento muž,který se mi představil pod falešným jménem Osman, mi dal svou vizitku a řekl, že jsem moc sympatická a kdybych chtěla, tak mi s rekonstrukcí bytu pomůže - původně jsem to nebrala vážně, ale vizitku jsem si schovala. Když jsem v srpnu měla pracně našetřeno 20 tisic na účtě a chtěla to využít na opravu koupelny - na bance jsem zjistila, že mi byla dána exekuce na účet za 4 roky starou pokutu, která se z 600ti korun vyšplhala na 31 tisíc. To mě psychycky odrovnalo -byly to mé jediné peníze, sama živým malé miminko, nemám rodinu,která by mi pomohla a byt takřka v nepoužitelném stavu-holé zdi bez omítek, holá podlaha..prostě jsem to musela nějak zvládnout,abych zde mohla vychovávat mého synka, kterého mi na dva měsíce hlídala má babička. Měla jsem čas už jen do konce srpna. Nedávala jsem tomu sice velkou naději, ale vyzkoušet jsem to musela- ozvala jsem se tomu "osmanovi" na telefonní číslo z jeho vizitky, kterou mi dal. Mojí lámanou němčinou jsem mu vysvětlila, že v jaké jsem situaci a zda stále platí jeho nabídka pomoci. Řekl, že ano, že má přes týden hodně práce a že přijede v pátek do mého města a sejdeme se. V mém městě je veliké kasino a to jediné on tu znal, nebot jsem potom zjistila, že tam tráví spoustu času a je schopen tam za noc nechat i 100 tisíc korun!!! Sešli jsem se tedy u kasina, pozval mě na oběd a na kafe, choval se velmi slušně a solventně. Poté jsme se měli jít podívat na ten můj byt s tím, že se tam porozhlídne co je třeba udělat atd. Řekl, že chápe mou těžkou situaci a že to mám brát jako kamarádský dar od něj. Člověk, který po německu a včechách restaurace a několikrát do týdne nechává velké částky v kasinu to asi problém nebude - a tak jsem tomu věřila, věřila jsem tomu jak byl laskavý. Když jsme přišli do toho bytu tak se to po chvilce mluvení celé zvrtlo - byla jsem v šoku, nevěděla co mám dělat, byla jsem vyděšená jako nikdy. Njednou byl surovej, hnusnej a neskutečně hnusnej pohled. Nebudu tady rozepisovat jak a přesně se to stalo, nebot už je to půl roku a já ho stále vidim před očima- každej detail jeho hnusného obličeje, mám v hlavě i ty jeho hnusný slova, tou hnusnou němčinou s tureckým přízvukem. Byl nehorázně drzí potom se tvářil jako by nic, jako by neudělal vůbec nic špatného a já do něj kopala a řvala na něj česky at vypadne. A on mi stále dokola drze opakoval, že mě miluje naprosto suveréně mi řekl, že tenhle byt nebudu potřebovat, že budeme žít spolu v německu a jestli bych mu nedala něco k pití, že má žízen. Bylo mi tak hnusně, cítila jsem se tak špinavá, chtěla jsem v tu chvíli se celá vydrhnout tak jako nikdy před tím. Kdybych se vyválela v hnoji tak bych se v tu chvíli cítila čistější než po tom co se do mě násilím udělal takřka cizí, drzej turek !!!!!! Řvala jsem na něj, že zavolám policii a on s usměve na rtech mě násilím obejmul a řekl, že mě miluje. V tuchvíli jsem chtěla mít při ruce něco čím bych ho zabila a byla já ta, která se bude smát a ne on. Oblékl si kalhoty a já v tu chvíli byla uplně jak omámená, nevěděla jsem co se děje, měla jsem v sobě jen vztek a žádnej strach, měla jsem vážně chut mu něco udělat a nemohla jsem. Mluvil na mě a já ho nějak nevnímala - otevřel dveře k odchodu a drze a suveréně mi řekl, zda mu dám pusu - hodila jsem po něm telefon, který jsem držela v ruce,když jsem přemýšlela že mám zavolat policii. Řekl mi něco v tom stylu, že zítra přijde v tolik a tolik hodin a at na něj čekám doma a odešel. byla jsem v šoku. Zamkla jsem se a utíkala do koupelny. byla to opravdu velká koupelna, stěny obité na cihlu a u prostřed jen nová veliká rohová vana, ketrou jsem si stihla koupit než mi zablokovali účet. Začala jsem se sprchovat, drhnout a drhnout a stejně jsem se pořád cítila stejně špinavá. Seděla jsem šíleně dlouho ve vaně a nechala na sebe téct vodu. Nechtělo se mi vůbec brečet - měla jsem v sobě jen a jen vztek a představovala jsem si co všechno bych mu udělala. A pak jsem začala přemýšlet nad tím co mu udělám, nebo jak se mám zachovat. Do toho mi lítalo hlavou jak zvládnu dodělat byt, kde vezmu peníze na jídlo atd. Měla jsem najednou tak moc plnou hlavu stresu nevěděla jsem vůbec čím mám začít. Uvědomila jsem si, že nemohu jít na policii - a říct jim, že mě znásilnil cizí muž v mém bytě - proč jsem si ho tedy vodila do bytu??? za druhé by se mě zeptali kde jsem se s ním seznámila - a já nemohu íct, že v tom baru kde jsem pracovala na černo - vždyt bych z toho ještě měla akorát problémy a majitel baru také. Cítila jsem se tak beznadějně. Koupila jsem si krabičku cigaret, sedla si do okna a kouřila a přemýšlela. Měla jsem celou scénu stále před očima, pořád jsem čerstvě slyšela jeho hnusnej hlas, a hlavně jsem pořád měla pocit, že ho cítím i na sobě. Večer mi potom došlo co říkal než odešel - že zítra přijde a ten jeho drzej a suveréní výraz v obličeji. začala jsem se bát, co když to myslel vážně, co když se budu bát vyjít z vlastního bytu. Druhý den jsem ráno odešla z bytu a vrátila jsem se do něj až večer za tmy s pepřákem v ruce. Nevím zda tam byl nebo ne. Mé číslo měl, protože jsem mu volala. Po dvou dnech mi volal, nebrala jsem to. Až po několikátem vyzvánění jsem to zvedla, ten šmejd se mě zeptal jak se mám, a že pujdeme dnes na procházku, na jídlo a že mě vezme na nákupy. Ten parchant se mě na nic nezeptal prostě mi to oznámil jako hotovou věc a jelikož neumím nadávat německy tak jsem mu byla schopna říct jen a pouze slušně, že ne a at mi nevolá. Pak mi poslal ještě pár smsek s tím že mě miluje a že na mě myslí. do práce jsem přestala chodit, protože jsem se bála, že ho tam budu vídat. Měla jsem spousta problémů s tím, abych vyřešila svou situaci. Stresu a problémů jsem měla víc než jsem byla schopna zvládnout, ale jelikož mě v životě potkaly už mnohem horší věci než je tohle tak jsem věděla, že to musím zvládnout.
    Během měsíce se mi několikrát stalo, že mi volal a řekl mi, že stojí u mě přede dveřmi a proč nejsem doma - opět tak suveréně jako bych snad na něj měla čekat nebo co. Nauila jsem mu nebrat telefony, nereagovat vůbec na to. Číslo jsem si změnit nemohla - za prvé kvuli tomu, že mé číslo mělo spoustu lidí a za druhé, když nemáte ani na jídlo težko budete mít 200 stovky na novou simkartu. Bála jsem se vycházet z domu a domů se i vracet. Pepřový sprej jsem měla v ruce snad pořád.
    Co se ale nestalo!!! po měsíci jsem zjistila, že jsem těhotná!!!! nemám přítele a poslední 4 měsíce jsem s nikým pohlavní styk neměla, bylo mi jasné, že za to může ten nechutnej drzej turek. V tu chvíli mě drželo nad vodou pouze a jen to, že mám krásného syna , který má jne mě. Kdybych ho neměla asi bych si něco udělala, protože k těm všem problémům jsem tento už nebyla chopna strávit. Stále musím připomenout, že jsem shromaždovala korunu ke koruně a na interupci peníze nemám i kdybych udělal nevím co.
    Smůla se mi lepí na paty. Šla jsem k doktoru, s tím že doktor mi oznámil, že předoperační vyšetření mě vyjdou na 2000 kč a interupce na 3 tisice korun. Byla jsem ztracena, byt byl stále v surév stavu, absolutně neobydlený už 2 měsíce, nějaký černý turecký prase mě zneužilo a otravuje mi život, mého syna mi už 2 měsíce hlídá babička protže já tohle všechno musím vyřešit. Tkaže výčitky, že jsem špatná matka mi k tomu moc nepřidaly. Takže ted jsem musela nejdříve vyřešit to jak získat peníze na interupci. Nakonec jsem se musela ponížit a překonat se a napsat tomu hnusnýmu turkovi, že jsem těhotná a napsala jsem mu sms o tom, že potřebuji peníze jinak už zajdu na tu policii - mám jeho vizitku s adresou atd. On celej štastnej přijel ajá myslela, že při pohledu na něj budu zvracet, chtěl mi dát pusu, ale vysmekla jsem se mu, pořád opakoval, že mě miluje a že ho mrzí, že si to dítě nenecháme a že mi dá peníze na tu interupci- nejdřív mi ale nevěřil a tvrdil mi, že to určitě neni jeho - kdybych měla pistoli zastřelím ho. Řekl mi, že ted pojedeme na jídlo pak si chce jít zahrát do kasina a pak zaplatí nějakoej krásnej hotel budeme spolu celou noc a on mi dá peníze na interupci. Nechtěl ajsem nikam ale uvědomila jsem si, že nemám na výběr. Na interupci musím za každou cenu. CElý týden mi bylo dost nevolno, zvracela jsem a ten magor mě vzal do kasina, kde jsem s nim musela strávit 5 hodin, neustále se mi chtělo zvracet z toho jak šíleně moc kouřil. Pořád jsem ho prosila at uz jdeme, ale on stále jen opakoval, že za chvíli za chvíli.... nakonec jsme o pulnoci jeli na hotel, já uplně znechucená a otrávená a hlavně šíleně unavená jsem chtěla jít spát a ten zmetek se neustále snaži na mě nejak sahat atd. Byla jsem neodbytná, rozbrečela jsem se a prosila ho at mě nechá, že chci spát - šíleně se urazil něco mluvil turecky dost hnusným tonem hlasu, ale přestal mě otravovat a to pro mě bylo důležité. Ráno brzy vstával- a řekl mi, že na stole mám peníze a odjel pryč a že mi pak zavolá. Nechal mi 100 euro !!! tak málo!! na české je to 2500 kč !!! tak on měl nabitou peneženku, v kasinu utratil přes 50 tisíc a nechal mi jen 100 euro ??? to mi na interupci nestací- nevedela jsem co mám delat, ihned jsem mu volala a řekla že je to málo a on mi řekl " ne víc ti nedám" V tu chvíli moje touha ho zabít byla dvojnáobná. Tak on mě znásilní, já kvuli nemu otehotním a on mi ještě bude drze říkat " ne víc ti nedám" jak nějakej kus hadru. Oblékla jsem se a šla domů. Jela jsem si zařídit alespon ty předoperační vyšetření na které mi to stačilo a za zbytek jsem nakoupila synkovi věci. Pak jsem se se vším svěřila mé kamarádce, což mi hodně pomohlo- najednou jsem na to nebyla sama. Jenže ten šmejd mě jezdil neustále otravovat domů klepal u dveří, čekal v autě před domem, volal mi atd. Nakonec jsem tu situaci vyřešila tak, že jsem si pujčila peníze od kamarádky a přestěhovala se do jiného bytu - bytu, který je dodělaný po rekonstrukci, takže se nemusím stresovat s tím, že to musím dodělat já. Do předešlého bytu jsem dávala 10 tisic kauci, koupila novou vanu, ale majitel byl hajzl a kauci si nechal a vanu taky. Ale chování lidí už mě nepřekvapuje. Přestěhovala jsem s do nového bytu, složila nábytek a jela si pro svého synka a odvezla si ho konečně domů- což mě dělalo štastnější. koupila jsem si nové telefonní číslo, takže jsem hned měla o pár stresů mín- ale to nejduležitější jsem měla stále před sebou. Musim na interupci. Ale má to nekolik ALE - jelikož už je to víc týdnů tak interupce bude stát o 2 tisíce více, za druhé - kdo mi pohlídá malého v době kdy budu v nemocnici? baička onemocněla a nikoho jiného už vážně nemám. Kamarádka chodí do práce a také mi malého pohlídat nemůže... a tak týdny plynuly a plynuly. Najednou už bylo na interupci pozde - jelikož dle zákona v čr je možné provést interupci poze do 12. tého týdne těhotenství. NEchci cizí dítě, nezvládla bych to psychycky, finančně a ani nijak jinak. A ten zmetek si běhá bezstarostně po světě a utrácí po kasínech a mě zybla jen hromada starostí a stresů. Začala jsem přibírat - a modlila se at nikdo nepozná že jsem těhotná. Když jsem jendou na tom byla hodně špatně s penězi - tak jsem napsala tomu turkovi z toho starého telefonního čísla, že potřebuji peníze a at přijede, protoze je to stejne jeho vina - onje docela dost primitvní, takže prijel - samozřejmě jsem neřekla, že mám nový byt, nechala jsem ho v tom, že stále bydlím v tamtom bytě atd. Řekl, že tam chodí nekolikrát do měsíce a stále nejsem doma - byla jsem tak štastná, že už tam nebydlím. Opět chtěl abych s ním sla do kasinaa - dal mi 50 euro a jelikož jsem nemela vážně uz ani korunu na jidlo tak sjem byla hrozně stastná. Kamarádka mi pohlídla malého přes večer a já s nim šla do toho podelaného kasina. 6 hodin hrál poker, nechal tam 100 tisíc korun a nevyhrál nic - byl šíleně rozčílenej a řekl, že mě odveze domů a jede pryč- po ceste na mě řval že jsem šlapaka a že on ví, že to dítě neni jeho. Vzteky jsem vystoupila z auta a nyní jsem na 100% rozhodnutá, že už zajdu na policii a všechno tam řeknu i za cenu toho, že budu muset říct, že jsem pracovala támhle někde na černo. NEbudu se trápit jen kvuli nějakému tureckému šmejdovi, který mě znásilní a na konec mě nazve šlapkou???? Ted jsem v 5 měsíci. JSem na 100% rozhodnuta, že to dítě si nenechám. Sice si o tom ted myslíte, že jsem sobecká, ale nesudtě prosím, když nejste v té situaci, nedokázala bych vychovávat dítě, které by mi připomínalo ten hnusný zážitek. Jsem sama, a jsem ráda že uživím mého milovaného synka a sebe. Každý den pracuji na tom, abychom se mli lépe a tohle by nám moc nepomohlo. Zítra večer zajdu na policii vše jim tam vylíčím- doufám, že to bude mít nějaký účinek. Mám jeho vizitku s adresou, mám opsanou jeho spz značku auta. Tudíž nebude pro ně problém ho najít. doufám, že nastane ta spravedlnost, chci, aby mu jednou spadl úsměv z tváře a aby nesl trest za to co udělal. Chci to hnát daleko. On se mi totiž hnusně zapíše do hlavy až do konce mého života, tím co udělal a tím, že budu žít s pocitem, že jsem porodila pro mě cizí ditě, kterému nebudu schopna dát mateřskou lásku - s tímhle se bude asi těžko žít a já chci, aby on za to byl řádně potrestán.

    • Klára Ahoj, myslím, že jestli si to ohlásila, tak si strašně statečná! Moc držím palce... Určitě je to správná volba, tak neváhej a udej toho hajzla!!!

    • Alena Ahoj, tak bylas na té policii? Jak to dopadlo? Doporučuju současně psychologa, jinak se to asi nedá. Hodně štěstí.

      • Alena zavolej na linku duvery profem. http://www.profem.cz/

    • Moni Jen se chci omluvit za gramatické chyby. Neohlížela jsem se zpětně. Děkuji

  • klid

    Rhina Umřít. Zavřít oči a už se nikdy nevzbudit. Přestat cítit ty ruce, vidět ty oči...opravdu chci tak moc??Proč nebrečim, když vím že by to pomohlo? Říkám si, že on mi za ty slzy nestojí. Jak to ale ze sebe dostat? A má to vůbec cenu? Rozměl by někdo? Chtěla bych spálit, stejně tak, jak to pálí všechno ve mě. A pak rozptýlit. Mít klid, být konečně svobodná.Není den, kdy bych na to nemylsela. Vidím to před očima pořád.POŘÁD!!!!!!!!! Nebaví mě dělat, že je všechno v pořádku.Já už jsem z toho tak unavená. Nenávidim, když se mě pořád někdo ptá, co je s tebou, když s náhodou zamyslim. Co jim je do píči do toho????? o oni o tom asi tak ví? Nic. ať se všichni starají o sebe a mě nechají být. Dokáže tohle někdo pochopit? potřebuju to ze sebe dostat, a přitom být ticho a nic neříkat.

    • Lucka Měla by jsi se někomu svěřit.. Hodně by ti to pomohlo.. Věř mi..

      • Hm.. ..Dyť to právě udělala...

        • Rhina Svěřila jsem se. Před týdnem. a výsledek? je to ještě horší......byla to chyba

          • K Ahoj Rhino,
            že jsou špatné dny...to není důležité, ale důležité je to, že máš uvnitř sebe sílu, která dokáže vše překonat...začni věřit v sebe a ve své schopnosti :)

            • Petty Rhino, to, co píšeš, co se s tebou děje, tvoje pocity, to jak ti je, je úplně normální a pochopitelná reakce na to, co se ti stalo. Naprosto stejnými věcmi trpí valná většina žen, které byly znásilněny či prožily jinou traumatickou událost. Je to zážitek, který naše ať už tělo, mysl, vědomí, ale i nevědomí zpracovává hodně těžko, protože sahá za jeho běžný rámec. I možná proto se v tom sama nevyznáš, přehrává se ti to před očima, nemůžeš zapomenout…a možná proto ani ostatní, když se jim svěříš, ti neposkytnou podporu, protože pro ně to může být zrovna tak těžké ke zpracování jako pro tebe. Proto to můžou vytěsnit, nevěřit ti, rozzlobit se na tebe, protože oni sami by to museli nějakým způsobem řešit a vzít to za své, což je náročné. Ale pro tebe se to stalo OPRAVDU a ty to potřebuješ OPRAVDU řešit. Není to zážitek, který zapomeneš, který se nějak „vypaří“. Avšak z toho, že ses svěřila alespoň tomuto fóru, je znát, že stále ještě máš sílu to nějak řešit a že chceš. Co takhle zkusit někoho, kdo umí v takovýchto okamžicích podržet, podat ti pomocnou ruku, snažit rozumět tomu, co říkáš a hlavně kdo by se vynasnažil ti pomoct se přes tento zážitek dostat? Zkontaktuj psycholožku, která ti pomůže a provede tě na téhle cestě. Souhlasím s tím, co napsala „K“, že důležité je mít uvnitř sebe sílu, která dokáže vše překonat a že ti může pomoct víra v sebe a ve své schopnosti. Ale co je nejdůležitější, je na to nebýt sama!!! To, co se ti stalo, není neúspěch u zkoušky, ale vysoce traumatická věc. Člověk sám občas na některé věci nemá kapacitu, nemusí ji však mít ani jeho nejbližší…a právě pomoc odborníka může být v takovýchto situacích na místě.
              Budu ti držet palce a přeju ti hodně sil a odhodlání do boje s tvým zážitkem!

              • Rhina Petty díky za názor. O odborný pomoci jsem uvažovala několikrát, ale vždy jsem to zavrhla z několika důvodů. Nemám na to čas, opravdu nemám čas chodit někam za psycholožkou. Mám doma rodinu, dálkově studuju, chodím do práce, snažim se zaměstnat hlavu i ruce a nemyslet pořád dokola na to, co bylo. Navíc si myslím, že v okolí nikdo takový ani není. A další, asi ten nejdůležitější důvod je, že si nedokážu představit, že bych za někým měla přijít a říct mu to. Minulý týden se to dozvěděl po takových letech jeden člověk. A teď hrozně lituju toho, že jsem to pustila ven. Bylo hrozně těžký o tom mluvit a nechci to už nikdy zažít znova. Já vážně už nevim co dělat, abych mohla zapomenout. Donedávna mi pomáhal papír a tužka, popsala jsem snad tisícpapírů, hlavně v noci, když se mi o tom zdálo a já pak nemohla spát. Teď už ani to nepomáhá. Já už tu sílu opravdu nemám. Jsem na sebe nasraná, jak je možný že tohle nezvládnu??? Je to fakt tak náročný se vykašlat na to co bylo a jít dál? Vždť dřív mi přišlo že to je hračka, a i jsem byla v pohodě, teď se to najednou jen prostě vrátilo. ty ruce, oči, oni, on. . Píšu zmateně. a vlastně ani nevim proč to píšu. Dobrou noc

                • Petty Rhino, ani nevíš, jak moc velký smysl to všechno dává….je vidět, jak náročný to pro tebe všechno je a není se čemu divit. Tvoje důvody proto, proč jsi nevyhledala odbornou pomoc, mi připadají spíše jako výmluva, promiň. Nemáš čas na to, chodit za psycholožkou a přitom z toho, co píšeš, je vidět, jak moc tě zaměstnává vyrovnávat se s tím. Vrací se ti myšlenky, scény z útoku, snažíš se z toho vypsat, nemůžeš spát, ztrácíš sílu, protože nic zatím nepomáhá…Jak už jsem ti napsala, znásilnění JE traumatickou událostí (jestli chceš, přečti si někde něco o traumatu) a JE opravdu náročné se z toho sama dostat. Psala jsi, že máš rodinu, studuješ, pracuješ, to samo o sobě musí zkonzumovat strašně moc času…ale popřemýšlej, jestli by si tvoje děti a manžel nezasloužili spokojenou a vyrovnanou mámu/partnerku a tím také spokojené a vyrovnané dětství a partnerství.….a nenašlo by se trochu času (50 min týdně) k tomu, aby to bylo už všechno za tebou? Zkus se kouknout na webovky, které sem už někdo dával http://stopznasilneni.cz/cz/kam-se-obratit-o-pomoc, kde po pravé straně je seznam koho můžeš kontaktovat nebo kde ti poskytnou kontakty na někoho fundovaného nebo si vygoogluj někoho nejbližšího tvého bydliště.
                  Mrzí mě, že jsi měla negativní zkušenost se svěřením se někomu. Musí to být ohromně těžké o tom mluvit, pokud jsi to ještě nikomu neřekla a zvláště pokud se třeba nesetkáš s pochopením. Od toho tu ale psycholog je, jeho profesí je pochopení, podpora a pomoc. Co třeba na začátek mu/jí poskytnout to, co jsi napsala? Oni jako profesionálové se s oběťmi znásilnění potkávají, nejsi v tom sama, stalo se to spoustě žen (jak tu vidíš) a umí s tím pracovat. Chápu, že to může být divné, těžké a chce to spoustu odvahy jít na první sezení a nějak o tom začít mluvit, ale můžeš pro začátek mluvit úplně o něčem jiném.
                  Nechci tě do ničeho nutit, je to všechno jen na tobě, ale jak vidíš, není to vůbec snadné se z touto zkušeností vyrovnat a bohužel je možné, že se to „samo“ nevstřebá…Moc držím palce!

                  • Rhina Nejvíc mě štve, jak hrozně mi to pořád ovlivňuje život. Jak to, že to tady půlka holek zvládla a je v pohodě a já prostě ne?????!!!!!!

                    • Petty Rhino,
                      Chápu, jak je to pro tebe náročné. Poprat se s tím sama, ale opravdu může být nad tvoje síly. Někdy člověk potřebuje prostě pomocnou ruku, protože sám už nemůže. Nevím, jak ta „půlka holek, co to zvládla a jsou v pohodě“, ale myslím, že to je hodně odvážný. Co to je v pohodě? V pohodě navenek, ale uvnitř to pořád bolí, v pohodě i uvnitř, ale nesmazatelný šrámy někde hodně hluboko….v pohodě teď, ale co až přijde nějaká další životní krize, okamžik, který ti to celý připomene atd. to prostě v člověku zůstává a sám je na to opravdu občas krátký. Neváhej a vykroč z toho postoje „vše zvládnu sama“ a nech si pomoct někým fundovaným, ať už je to pryč a ty můžeš jít dál…

  • čtenář

    Etien Přečetl jsem si jen pár, není zrovna čas, ale jsem rád, že je něco s touto problémovou částí, moje bývalá přítelkyně taky byla znásilněna, tedy prý, nevím jak to bylo, ne každý si pamatuje, zvlášť je-li to událost starší 4 let, člověk se to snaží vystrnadit. Jen pokud ten člověk pobývá s nějakou partou, pozná trochu jací jsou a může si za to sama, či sám. Opíjet se nemusí, není inteligentní pokud se opije aby něčemu unikla. A řešit by to měla ihned policie, přítelovi se nebojte to říci, pokud vás miluje, vyslechne vás a pokusí se vám z toho pomoci. Toť prozatím vše, napíši až pročtu jich alespoň 10.

  • pomozte mi prosim

    Lulu sem rada ze se zabyvate timto problemem co postihl i me pred 2lety.Sice tu vsichni pisou o znasilneni ja byla malem znasilnena stalo se to v jednom vedcim meste v CR.Ja byla na prazdninach u kamosky kdyz sme byli na prochazce po meste ona se rozhodla ze nastivi svou kamosku a ja rekla ze tam sni nejdu a vidala sem se k jejimu domu.Coz byla osudova chyba po ceste zamnou sli 2 opili muzi a pokrikovali name ja sem clovec co tyto vykriky ignoruje.Tyto dva muzi se zamnou rozbehli ja zacala vytacet cislo na kamose (bracha te nejmenovane kamosky) slisel jen jak sem kricela o pomoc ty dva muzi me svalili ke keriku kde zeme strhavali obleceni ja kricela o pomoc pak jediny cosi pamatuju je ze nejaky starsi pan s hulkou a jezevcikem me opravdu slysel a pomohl mi nebyt jeho nevim jak skoncim mezi tim me tyto dva muzu uhodili do hlavy a ja omdlela kdyz sem se probrala nesl me kamos pomalu nahou jen v jeho bunde k nemu domu tam sem stravila nekolik hodin ve vane a s flaskou vodky v ruce. Stalo se to pred 2rokama a ja doted otom snikym nemluvila ted mam pritele a kdyz sme se spolu chteli vyspat ja se rozbrecela pred ocima semi setmelo a ja videla jen oci tech dvou nic vic bohuzel at se snazime jak chceme nedarise nam to. Proto vas zadam o pomoc co mame delat abych prekonala strach a vzpominky chci uz zit a ne se vnoci budit ze zlich snu a bat se muzskych doteku dekuju za odpovedi

    • Jessy Ahoj Lulu,
      vidím, že se s prosbou o pomoc obracíš už podruhé. Z toho je vidět že to, co se ti stalo, tě pořád trápí a že máš snahu a touhu to celé změnit, což je obdivuhodné a musíš mít v sobě spoustu síly. Stalo se ti něco - a nezáleží na tom, zda to byl pokus nebo dokonané znásilnění - co bezesporu zasáhlo zásadně tvůj život. Není se čemu divit, protože takovéto násilí je akt překročení veškerých hranic lidské bytosti, zvláště pokud se to stalo nenadále a bez tvého očekávání. Musí být pro tebe těžké žít s takovýmto zážitkem. Neexistuje nějaký obecný návod, jak postupovat, aby to všechno „přešlo“ a urovnalo se, aby bylo všechno tak, jako dřív. Každý jsme jedinečný, každý reagujeme jinak, každý potřebujeme jinou cestu k tomu, abychom se vyrovnali se svými životními zážitky. Proto by bylo určitě dobré, kdyby ses rozhodla na této svojí cestě k vyrovnání se a překonání této životní zkušenosti, obrátit na pomoc odbornou. Na psycholožku, která by ti vše vysvětlila, měla by pro tebe pochopení a ráda by tě provázela na tvojí cestě k tomu, aby ses zase cítila dobře, aby se ti zdálo co nejméně ošklivých snů a abys ke všem mužům nepřistupovala přes optiku toho, co se ti stalo. Stojí před tebou velmi náročný úkol a s pomocí druhého, někoho, kdo je ve svém oboru odborníkem, to bude o mnoho snazší a rychlejší. Najdi si na internetu někoho, kdo se této problematice věnuje nebo se obrať na vynikající pracoviště sexuologického oddělení FN Brno, kde pracují s podobnými klienty.
      Přeju ti, aby ti tvoje odhodlání vydrželo, přeju ti hodně síly při překonávání svého zážitku. A hlavně, nenech to jen na svých bedrech, je to příliš těžké břímě.

      • Jessy P.S. nebo se koukni na tyto kontakty:
        http://stopznasilneni.cz/cz/kam-se-obratit-o-pomoc

        • Lulu ahoj dekujiti za odpoved a zaroven pomoc moc to prome znamena napsala jsem tam a uz mi i odpovedeli sice ne moc pozitivne ale mam odpoved jen to musim dotahnout do konce at to stoji cokoli

          • Jessy Tak to jsem ráda, že jsi podnikla nějaké kroky. Budu moc držet palce a přeju hodně sil a odhodlání na další cestě!

  • Dotaz Na Jeden_Z_Mnoha.

    LoLa Jaký je tvůj příběh.. Si chlap.. Co zazžil teror?? Jako my..?? Protože s tímto případem moc nesktávám.. Chlap..a ?? Doufám že ses neurazil??

    • Ellie Mam podobny dotaz jako LoLa na Jeden Z Mnoha, ale radeji bych ho resila trochu vice soukromne, bylo by to mozne, treba pres mail? Pak bych to pripadne zverejnila i sem... diky moc

    • jeden z mnoha LoLo, já už mam trochu jinej příběh. Ale ten je do trochu jinýho fóra. Je výživnej, ale sem nepatří. Život je někdy zvláštní ...

      • LoLa To nevadí.. Povídej.. Zajímalo by mě to..

  • prosim pomozmi teda

    lulu ahoj pred casem jsem sem davala muj clanekkde jsem zadala o pomoc ted sem prisla po delsi dobe a nasla jsem odpoved podtim od nejake Lucky bylo to 7.9.10 v 17:35 chtela bych ti rict ze pomoc stale hledam a souam ze sem jeste chodis a pomuzes mi teda dekuju moc doufam ze mi odpovis a poradis

    • Lucka Ahojky, omlouvam se, dlouho jsem tu nebyla.. muj email Luszy1@seznam.cz budu cekat na tvuj email..

    • Lucka ahojky, omlouvam se, ted jsem se zde delsi dobu neobjevila, ale stale jsem tu pro tebe i ostatni.. napis mi na email Luszy1@seznam.cz budu na ten email cekat.. zatim se drz Lucka

  • Re:Prosím o radu...

    Verca Hm:(... Jako nevim podle ceho si te vyhlid, kdyz jsi mela tu kapuci, vzdyt ani nemusel vedet ze jsi zena!?!... Clovek nikdy nevi co se sebehne:(... Kdyz roci casto ani nevedi ze nekde sem, by me ani nepustili...:/

Prosím vyplňte všechna pole!

Přiložit
Maximální velikost 300 KB, podporované přílohy ve formátu png, jpg, gif
Vložte URL adresu videa (YouTube, Facebook, ...)
Maximální velikost 300 KB, podporované přílohy ve formátu doc, odt, xsl, ods, pdf

Vytvoř nové téma
Nejste přihlášen, pro zveřejnění vaší zprávy je třeba opsat kontrolní kód
Kontrolní kód
klikni na obrázek pro novýklikni na obrázek pro nový=