Přežití - fórum pro pomoc obětem znásilnění a jejich blízké, kteří jim pomáhají.

Chtěl jsem kamarádce pomoci s tím, jak se vypořádat s traumatem po znásilnění, a tak jsem hledal na českém Internetu a nic jsem nenašel. Proto jsem toto fórum založil.

Možná bychom tu ale měli mít pár pravidel:

  • Pište jen vážně. Hloupé příspěvky se budeme snažit filtrovat. 
  • Nejmenujte nikoho, pokud nebyl odsouzen 
  • Pište nejen o problémech, ale především, jak se s nimi vyrovnáváte.

Váš Honza

Na tomto fóru může kdokoli přispět svým komentářem. Totožnost přispěvatelů je neověřena.

Odkazy

 

Stránkování

 
Prosím vyplňte všechna pole!
Přidej komentář:

Přiložit
Maximální velikost 300 KB, podporované přílohy ve formátu png, jpg, gif
Vložte URL adresu videa (YouTube, Facebook, ...)
Maximální velikost 300 KB, podporované přílohy ve formátu doc, odt, xsl, ods, pdf

Vytvoř nové téma
  • 2002

    Sabinka Dobrý den. Chodím s úžasnou holkou a asi před 8 měsící jsem se dozvěděla, že jí skoro před 7mi lety, to jí bylo 9, znásilnil přítel její mámy. Ale ne jednou, udělal to 17× a celé to trvalo rok a čtvrt, než mu pohrozila že se to dozví máma.. Když se o to v listopadu minulého roku pokusil znovu, přinutila jsem jí ať to mámě řekne.. Ale asi jí neřekla všechno, jen něco v tom smyslu že jí znásilnil (ani nevím jestli to řekla takhle) a neřekla ani kdy to bylo.. Její máma byla chvilku divná ale nakonec se to nějak srovnalo.. Sice to nemůžu pochopit, ale s přítelem pořád žije.. Nevím jak jí mám pomoct, trápí mě, že když si o tom s ní chci popovídat ,tak mě potom odstrkuje a brečí.. Strašně se snažím aby byla v pohodě a nebála se, já sama bych o tom ani nezačala mluvit, kdyby nechtěla, ale ona chce. Byla i u psychologa, má víc problémů takže když si o tom s ní chtěl promluvit a pomoct jí od strachu a nočních můr, řekla mu že se o tom bavit nechce. Chtěla jsemto nahlásit na policii, ale vím že bych jí tím strašně ublížila. Nevim jak jí mám pomoct, občas se jí o tom celou noc zdá.. Poraďte mi prosím.

  • ...

    ... no - to si myslím taky. Jenže u mě to bylo složitější, šlo spíše o zneužívání, nešlo to nenahlásit, nikdy by to neskončilo. Než se to nějak posunulo, trvalo to rok, a teď mám jít za čtrnáct dní k soudu. Bojím se, jak to bude probíhat, nechci o tom znova mluvit:-( chtěla bych slyšet nějakou zkušenost, by´t špatnou, abych věděla, na co se připravit. Říkám si, že to aspo%ň bude za mnou, jenže - bojím se moc, nechci se s ním tam vidět, nechci o tom všem zase mluvit :-! jako by to nestačilo na kriminálce, na posudkách, všude...ať už je to za mnou!!!už se k tomu nechci vracet:-(

    • Luka Ahoj ...,

      řekla bych, že je velká chyba myslet si že to bylo složitější, protože si byla nucená to nahlásit a řešit to a tím pádem hozená do trablů o které nestojíš, protože by to "nikdy neskončilo", jak si sama řekla. Naopak bys o tom měla začít přemýšlet tak, že si měla na vybranou: nechat se terorizovat a nebo a to byla tvoje volba - najít v sobě veškerou svou sílu, odvahu a chuť do života a s tím hajzlem se vypořádat. Je spousta děvčat, který tu sílu nebo podporu nemaj a nikdy nenajdou a nechaj se zneužívat roky, dokud z toho nevyrostou nebo se dotyčný neodstěhuje apod. Je to děs... Tím chci říct, že si moc statečná a silná a chceš svůj život zpátky. A to je moc dobře a mysli na to i u toho soudu. Chápu jak moc to bude nepříjemný a sem s tebou a držím pěsti. V životě obecně: čím více člověk probírá možností, tím víc si myslí že je na něco připravenej a právě ho vždycky nejvíc skolí ten moment překvapení. Proto bych se asi na nic konkrétního nepřipravovala, ale očekávala to nejhorší a myslela jen na to, že si beru zpátky co mi patří a to je můj "ŽIVOT"

  • Moc se bojím, nevím jak dál

    Adélka 13 let Před 3 dny mě cestou ze školy znásilnil nějaký mladý kluk, kterého vůbec neznám. Bylo to hrozné... Když jsem přišla domů, nikdo nebyl doma. Hrozně jsem brečela... Zatím jsem to nikomu neřekla, ale pořád na to musím myslet. Ctěla bych na to zapomenout, ale nejde to. Pořád se mi zdají hrozné sny. Co mám dělat?

    • Luka Ahoj Adélko,

      znám to z vlastní zkušenosti. Vím jak se cítíš. Posílám ti lásku.

      Věř mi, nesnaž se na to zapomenout, protože tím si to ještě zhoršíš a stejně se ti na to zapomenout nepodaří, alespoň ne teď hned. Musíš to začít řešit aby si si kvůli tomu co se stalo ještě nezačala ubližovat sama sobě. Vím že je hrozný co se stalo a teď budeš potřebovat být obklopená lidmi co tě maj rádi a co tě utěšej a pomůžou ti s tím se vyrovnat.
      Měla bys to říct doma a nechat rodiče aby ti s tím pomohli, byla by to nejlepší cesta.
      Já to taky řekla, musíš ten strach překonat protože když ho nepřekonáš teď tak se postupem času začneš bát víc a víc věcí a bude tě to ničit.
      Minimálně aspoň zatím zavolej na jednu z linek co jsou uvedeny tady na těch stránkách. Prosím!!!

      • Adélka 13 let Díky moc, ale tohle se nikdy nevyřeší... Nevím ani, jak to mám rodičům říct.. Už se mě ptali, proč jsem tak smutná a tak, ale prostě jsem se nikdy neodhodlala, abych jim to řekla. Nechci o tom znovu mluvit, je těžké to někomu vysvětlovat...

        • Luka ALE VYŘEŠÍ !!!

          to máš ideální příležitost, protože jestli se tě rodiče ptali co se děje, je vidět že se o tebe zajímaj a záleží jim na tom jak se cítíš...
          Já vím že je to moc těžké a ta nechuť se k tomu vracet je velká, ale nesmíš dělat že se nic nestalo, protože tohle je moc vážný... Já si prošla asi všema psychozama který jsou s tím spojený a teď z odstupem času, když jsem z toho po terapiích venku (a to opravdu jsem - takže vyřešit se to dá !!!)tak teprve teď chápu jak moc tě takový zážitek změní aniž by sis to sama uvědomovala. Protože tě to začne pomalu a velmi nenápadně měnit a to na velmi hluboké úrovni osobnosti. Takže nečekej s tím protože čím déle s tím budeš čekat tím těžší z toho bude cesta ven a i když si teď představuješ tu spoustu nepříjemnejch pocitů co tě čeká tak to ale stojí za to protože se začneš zbavovat všech těch úzkostí a strachů co teď cítíš a začneš se uzdravovat. Já si s tebou tady budu ráda povídat když to budeš chtít nebo potřebovat. Ale chtěla bych ti říct proč je moc důležitý o tom mluvit a hlavně je moc důležitý aby o tom věděli doma, protože začneš reagovat úplně jinak (nepřirozeně)na různý věci, události, situace ... můžeš být podrážděná kvůli maličkostem, který ti to budou třeba nějakým způsobem připomínat, ale pro okolí to nebude srozumitelný, můžeš se začít zhoršovat ve škole, protože jak se budeš snažit na celou věc zapomenout budeš tím vědomě potlačovat celou svou paměť jako takovou, takže se ti budou i hůř pamatovat věci ....atd. těch následků je spousta a vůbec se o nich nemluví (já si tím prošla) a proto je důležitá jakákoli forma terapie (i třebe jen hlazení od maminky, to je fuk) a aby o tom věděli doma aby chápali co se s tebou děje a mohli ti pomoct. Já vím že se toho moc bojíš a nevíš jaká bude jejich reakce, to já bohužel taky nevím ale když si vzpomenu na sebe, tak myslím že horší už to bejt nemohlo. Já to udělala tak, že jsem to řekla mamce když jsme byly samy v kuchyni, zeptala jsem se jí jestli byla někdy znásilněná, jestli se jí to někdy stalo .... no a pak už to šlo samo... Já jsem byla znásilněná když mi bylo 8, vůbec jsem nechápala co se stalo, moc to bolelo a já měla strašnej strach říct to rodičům. Řekla jsem to nevlastní babičce a ta protože neměla ráda moje rodiče (což jsem v tom věku ještě nechápala)mi na to řekla, že jestli to někomu řeknu nebude mě mít nikdo rád a že to bude naše tajeství... to ve mě vyvolalo ještě větší děs... takže jsem si to nechala pro sebe a snažila se s tím vyrovnat posvym... rodičům jsem to řekla až po letech. Už jsem to nemohla vydržet, protože to utrpení který jsem prožívala tím, že se cejtíš doma tak osamělá a odloučená, že ti nerozuměj.. otázky typu: "prosímtě já nechápu proč ty jseš pořád taková a maková... "co se s tebou děje"... "to mi vysvětli proč" ... a ty na to nebudeš schopná odpovědět a popřípadě když se budete kvůli něčemu "hádat" tak se nebudeš moct bránit, protože jsi jim neřekla co se stalo a nebudeš moct říct je to tak a tak protože... vy víte tak to můžete pochopit a je nám fajn. A tyhle situace ti budou to co se teď stalo připomínat mnohem silněji než fakt že o tom budou rodiče vědět. U nás to "viselo" pár týdnů ve vzduchu ale jak jsme to začali společně léčit tak jsme na to přestali postupem času všichni myslet a je to teď super. Jediný na co se naši zlobili (teda kromě toho chlapa samozřejmě) bylo to, že jsem jim to neřekla hned a babička měla štěstí, že dva měsíce před tím umřela jinak by ji naši asi "zabili". Nejde o to že na to zapomeneš ale vyléčíš to a už na to nemyslíš už to nebude součástí tvýho života jen minulosti, ale když se na to budeš snažit zapomenout tak budeš dělat jako že se to nestalo a tím pádem potlačovat i existenci toho zážitku a jak máš vyléčit něco co neexistuje a to je ten paradox, ta psychycká obrana, kterou člověk sám na sebe ušije aby mu bylo na chvilku líp, ale která prakticky nic neřeší, jen to všechno zhoršuje. Je to opravdu moc složitý a celý provázaný. Není to otázka jen toho stalo se to X nestalo se to. Souvisí s tím spousta dalších věcí.... Proto je moc důležitý o tom mluvit a najít někoho kdo ti s tím pomůže......



          • Adélka 13 let Teď už ne... Tátu včera odvezli do nemocnice, sice je nemocný už dlouho, ale zhoršuje se to. Mamka je nervní a křičí na mě kvůli každé maličkosti. Nechci jim přidělávat další starosti...Proto se snažím tvářit jakože nic, ale v noci brečím. Prostě jim to teď opravdu nemůžu říct...

            • Adélka 13 let Jinak nemám nikoho kdo by mi s tím pomohl...

              • Luka Já to chápu Adélko,

                že to není jednoduchý.
                Ale ty bys teď hlavně potřebovala fyzický kontakt s někým koho znáš, komu věříš a kdo tě má rád aby tě utěšoval, hladil a dal ti lásku, aby si znovu získala pocit bezpečí...to je moc důležitý...a proto je nejlepší rodina...
                Já ti s tím ráda pomůžu, jak to jen půjde. Ale jsem cizí ...
                A nechceš alespoň zavolat na jednu z těch linek co jsou tady na stránkách uvedené... jsou tam moc hodný lidi ...
                Nebo jestli bys chtěla tady je na mě kontakt help4you@email.cz dala bych ti pak svůj osobní nebo si můžem povídat tady na těch stránkách jak budeš chtít... Já vím, že teď pro tebe nebude nic jednoduché, ale prosím nedělej že se nic neděje.. ještě si tím moc ublížíš...
                Já vím že se cítíme silné a že to vždycky nějak půjde, ale proto jsem se snažila vysvětlit v minulé zprávě co se děje, protože je to moc nebezpečné - dělat jako že nic ...
                Moc tě zdravím a posílám lásku


                • Luka Ještě jsem o tom přemýšlela a zatím jsem se tě snažila přesvědčit abys udělala to, co je teď pro tebe nejlepší, ale zatím asi moc neporadila, takže:

                  PLÁČ JE TEĎ MOC DULEŽITÝ !!!!

                  To že pláčeš je naprosto v pořádku a pokračuj v tom. Nesnaž se to potlačovat, protože znásilnění není jen fyzická nebo psychická bolest, ale je to také bolest duše a projevem duše je pláč..
                  Proto breč, křič doma do polštáře, cokoli co budeš cítit musí ven... Neber to tak, že ve chvíli kdy se ti podaří ty emoce ovládnout začíná být vše v pořádku. Ovládáním těch emocí jen sama sebe vmanipuluješ do stavu, ve kterém v podstatě nejseš, jen získáš falešný pocit, že už je to za tebou. Ono to jednou bude, když opravdu budeš chtít, ale chce to čas. Krok za krokem a bude to fajn. Nesmíš teď nic v sobě potlačovat jinak si začneš vytvářet různé psychycké bloky, které tě začnou právě měnit a budeš se vzdalovat sama sobě a budeš z toho ještě víc smutná. Proto breč vždycky, když to budeš cítit. Když budeš ve škole, nebo ve společnosti, tak radši někam odejdi stranou a vybreč to !!! Nepřemýšlej o tom, tak, že tím, že kvůli tomu pořád pláčeš padáš někam hloubš a hloubš a že se to nikdy nezmění. Změní! Ber to jako zatím svůj první krok, že se zbavuješ bolesti. A že se to začíná pomaličku léčit. Nevím co máš doma za povinosti, jako nádobí, luxování .. nevím .. ale asi se budeš muset trochu překonat a doma dělat to co je potřeba, protože ty hádky s maminkou, to je přesně to, co jsem měla na mysli, proč je důležitý aby to dama věděli, protože maminka na tebe křičí kvůli "maličkostem". Vy teď máte každá úplně jiný úhel pohledu a ty jí to nemůžeš zazlívat, protože ona tvoje trápení nezná a tebe to bude moc bolet a budeš muset být moc silná abys to zvládla za vás za obě. Abys nedovolila aby tahle bolest z toho, že ti nerozumí, vztoupila mezi vás a vy se jedna druhé nezačali vzdalovat. To je to o čem jsem mluvila minule. Proto se snaž se překonat a tyhle "maličkosti" mít v pořádku. Vyhneš se tak těm konfliktům, který teď potřebuješ ze všeho nemíň! Fyzická práce je moc dobrá, nebo sport. Snažila bych se dělat spoustu různých věcí a brala to jako formu relaxace a soustřeď se na to co děláš.
                  Co se teď musíš naučit kontrolovat je tvoje myšlení (NE PAMĚŤ NE EMOCE ALE MYŠLENKY) musíš být hodně pozorná a vždycky když se přistihneš že myšlenkama sklouzáváš k tomu zážitku, tak se hned vrať zpátky do přítomnosti...Myšlenky mají obrovskou sílu a na to na co právě myslíš tak tomu dáváš nejvíc své energie a připisuješ tomu tu důležitost. Je rozdíl mezi tím snažit se na něco zapomenout a dělat, že se to nestalo a tím pádem i potlačovat všechny emoce, které jsou s tím spojeny a přetvařovat se a nasazovat si "masky" nebo na to něco prostě jen nemyslet ale ty emoce zpracovávat, "odžít" si to a nechat to odeznít a odejít. Protože když to trvá delší čas, člověk pak sám není schopný rozpoznat, co je on sám a co je "maska". Vím, že jsi teď velmi zranitelná a přecitlivělá a chápu, že je toho spousta a že to není vůbec jednoduchý a na spoutu těch věcí nemáš vůbec chuť, to já vím. A taky vím, že si asi říkáš "no to je teda dobrý, to se ti to řekne a jak to mám asi udělat..." Ale to co tady čteš, nesnaž se to hodnotit. Nevytvářej si k tomu žádnej postoj. Ber to jako rady, který prostě jen jsou. Až se to všechno začne trošku lepšit a začneš mít víc a víc síly a energie tak se k tomu vracej a čti si to znova a znova a uvidíš že něco z toho už začne být pro tebe použitelný, jednodužší. Je to proces. A chce to čas. A nikdo neříkal, že to bude jednoduchý :-(, ale musíš chtít se z toho dostat. To je nejdůležitější, tvoje vůle.

                  Taky je dobrý začít si psát deník, to mě moc pomohlo a píšu si ho do dneška. Prostě se z toho vypsat. Psala jsem všechno, co se od rána do večera stalo, všechno přesně tak, jak jsem to cítila. Kdo se na mě jak podíval, co jsem si myslela, koho a čeho, jak a proč jsem se bála, co bylo hezký, co mě potěšilo. Prostě všechno. Deník je moc dobrej, protože když jseš v takhle vážný situaci tak těch hezkejch chvil je moc málo a je to všechno moc těžký a všechno se to vleče takže i po několika měsících máš pocit, že se nic nezměnilo, ale když si píšeš deník a po pár týdnech si ho zpátky pročítáš, tak vydíš, že se ty věci zlepšujou, sice pomalu, ale jo, což si bez toho deníku těžko uvědomuješ, protože čas letí rychle.

                  Možná se ti zdá, že na tebe trochu tlačím, ale je to jen proto, že vím o čem mluvím. Všechno je ale na tvym rozhodnutí. Taky doufám, že to budou číst i jiný děvčata a že to třeba někomu pomůže. Bylo by to fajn.

                  Nezačít to řešit a dělat jakože nic je moc nebezpečný. Já vím, že jsme každý jiný a každý se ze stejnou věcí vypořádává jinak. Ale lidský tělo a duše funguje u každýho na stejném principu. A není holka na který by to nenechalo následky. A je důležitý to UZDRAVIT a ne se s tím "nějak" vypořádat.

                  Obranej psychyckej mechanizmus člověka je moc záludnej a proto když se to neřeší tak tu zlobu a hněv ještě obrátíme sami proti sobě, protože je mnohem méně bolestné když nemáme rádi sami sebe než když nás nemá rád někdo kolem nás... nebo sami sobě začneme ubližovat tím, že podvědomě začneme vyhledávat podobné zážitky jen proto, abysme si dokázali, že se tenkrát vlastně nic tak hrozného nestalo...
                  těch sebedestruktivních "obranejch" následků je velmi mnoho a v tomhle fungujeme všichni stejně, takže si "vyberem" co nám zrovna nejlíp sedí..

                  Začít to uzdravovat je také moc důležité proto, že se začneš zbavovat strachu, přestaneš se bát !!!
                  Je moc velký rozdíl mezi tím, naučit se se strachem žít a zbavit se ho. A to je to zásadní a proto je potřeba to léčit...



                  • Adélka 13 let Díky. Jsem moc ráda, že ještě existuje někdo hodný... Napsala jsem ti na kontakt, cos napsala, ale jestli nebudeš chtít odpovídat, nemusíš. Ještě jednou děkuju za rady...

  • Prosím,

    Dell mohl by jste mi někdo poradit? Řekla jsem svému příteli, že mě znásilnili. Podle mě má právo to vědět, když se to stalo během našeho vztahu... A on mi v podstatě řekl, že mi už nevěří, že to bere jako podvod, nevěru z mojí strany...že mi už nevěří, že ho nepodvedu, nebo že mě opět někdo neznásilní...
    Mohl by jste mi někdo říci svůj názor? Podle mě, znásilnění není nevěra, ale tak nemůžu soudit... Jak to vidíte vy?

    • Milan Kdyby jsi byla moje,tak bych si ho nasel!!!Nechci tu ze sebe delat zadnyho hrdinu nebo,tak neco o to nestojim.Ale neco podobnyho se stalo mi kamaradce,ktery jeji kluk rek neco podobnyho.Mam velky stesti ze mi to vubec rekla a jsem nesmirne rad ze jsem ji mohl pomoct a obejmout kdyz to nejvic potrebovala.Vsechno je to dost slozity a na trochu vic radku co se udalo,ale ja vim,ze to nenecham bez odplaty,ikdyz jsem ji prisahal ze to nebudu resit!!!Uz vim o koho se jedna a nemuzu zit s tim,ze jsem nic neudelal.

    • Renata Myslim si, ze jestli tohle dokazal vubec vypustit z pusy, tak za to vazne nestoji... Chapala bych, ze i pro pritele muze byt tezke se s tim smirit, ale brat to jako neveru, to je vazne hnus... :(

  • Co říct..

    Dell ...i já s tím mám své zkušnosti, bohužel. Asi za měsíc mi bude sedmnáct a znásilněná jsem byla už čtyřikrát, naposledy předevčírem. Poprvé mi bylo třináct, znásilnil mě bratr kamarádky a já tak přišla o panenství...podruhé člověkem, kterému jsem kdysi pomohla, zavřel mě u sebe v bytě na celý týden... Poté Jakubem, mým bývalým přítelem, rozešli jsme se, on odjel do ciziny, a když se vrátil tak si se dvěma kamarády mírně přihnul a...poté mi jen řekl, že si vybral to, co jsem mu nedala, když jsme spolu chodili(necelý měsíc!), a co mu prý patří... no, a pak jsem díky němu přišla postupně o většinu svých dobrých přátel...
    Všechna znásilnění svým způsobem bolela, ale nejvíc asi to poslední, ikdyž to bolelo úplně jinak... Člověk, kterého jsem považovala za kamaráda, mi do pití dal jednu omamnou látku a pak mě tomu člověku prostě dal... A to je to, co nechápu, proč?!? Ale on sám nebyl schopen na tuto otázku odpovědět...
    Nicméně, když jsem tu tak pročítala zážitky ostatních, tak mi došlo, že já mám i obrovské štěstí, narozdíl od mnoha jsem se s tím dokázala svým způsobem smířit a dál žít...snad se mi to povede i tentokrát, jen jsem se potřebovala někde svěřit...

    • Eliška To máš štěstí, že se s tím dokážeš alespoň nějakým způsobem vyrovnat. Já se s tím snažím bojovat (mně se to stalo dvakrát a potřetí se to tomu "člověku" nepovedlo), ale moc mi to nejde. Někdy si říkám, že by to chtělo vymyslet nějakou pilulku, kterou spolkneš, a v tu ránu nevíš, že k něčemu takovému vůbec došlo...

  • ...

    ... prosím vás, je tady někdo, kdo tu všechnu hrůzu nahlásil a kdo pak měl soud? Budu strašně vděčná, pokud se kdokoli ozvete a napíšete, jak to dopadlo, a hlavně jak to probíhalo - jestli jste o tom musely znovu mluvit:-!a jestli jste se s NÍM tam viděly...děkuju moc za odpověď

    • .... to nema smysl to hlasit, oni to stejne nevyresi a jeste se tim, jak jsi na dne budou bavit, vis. :-(..

  • ...

    Katka Jsem adoptovaná. Jako malá holčička (mohlo mi být tak pět možné méně, vím, že jsem ještě nechodila do školy) jsem měla cosi se svým nevlastním otcem. Nedošlo přímo ke styku, jen k orálnímu sexu. Bylo mi to divné, ale nevěděla jsem přece jen co se děje a možná jsem si říkala, že je to asi normální a tak jsem se nebránila. Po nějaké době toho nechal. Já potom dorostla do věku, kdy mi došlo, co se tenkrát vlastně dělo a začala jsem z toho mít deprese a jemu to začala vyčítat. Samozřejmě jsem to nikomu neřekla. Doma by mi nejspíš nevěřili, že táta je schopný něčeho takového a pokud ano, zhroutil by se jim život. Radši se tím budu trápit sama, než abych to někomu řekla. Navíc ani není lehké o tom mluvit, cítím se pošpiněná a navíc jsem se nebránila. On sám si asi myslí, že si to nepamatuju. Žijeme spolu pořád v jednom domě. Sice spolu nemáme dobrý vztah, já jsem se díky tomu stala vzpurným dítětem, takže mě začal nesnášet, ale podobně na tom jsou i v jiných rodinách. Vím, že je to asi divné, ale v podstatě ho nedokážu vyloženě nenávidět. Zkrátka jsme na tom, jak na tom jsme.

    Chtěla bych vědět, jestli se vůbec v tomto případě jednalo o nějakou formu znásilnění.

    • Andy Jedná se o zneužití osoby mladší 15 let. A to je trestný čin. Za takový trestný čin hrozí odnětí svobody 1 - 8 let

      • .. To je kec, stejne to nema jak dokazat, si strc ty pitome vety do hajzlu, protoze ji nikdo nepomuze

  • život je bahno, a jen svině v něm umí chodit

    dot dot dot od té doby, co se to stalo, a že už je to dva roky, se mi totálně změnil život. Nevěřím, že budu někdy moci kopmletně věřit klukovi, a tudíž ani nevěřím, že budu někdy šťastná. Mám rodinu cekem na prd, spíš "rodinu" než rodinu, takže vím, že vhodný partner někdy v budoucnu bude moje záchrana...ale čím dál tím míň věřím, že nějakého takového najdu, a hlavně - já mu nebudu umět dát, co ostatní. Vidím, že jsem troska, že ze mě zbylo strašně málo, a že nedokážu fungovat už jako ženská, i když jsem tak vlastně "fungovala" jen u něho..
    Nejhorší je, že tohle bych neměla řešit, a i kdyby se mi povedlo se tím nezaobírat, tak ....vrylo se mi to kompletně do života. Nemůžu se jen tak bavit s přáteli, dělá mi strašnou potíž se smát upřímně, od srdce...ale na druhou stranu..kdo nezažil tolik urtpení, asi neumí tak vnímat radost...když jsem s přáteli, tak někdy jen tak, z ničeho nic, brečím štěstím..protože jsem šťastná za tu chvilku, kdy vím, že mě někdo má rád. Bohužel je těch chvilek málo, a bohužel to začínám čím dál tím víc nedávat..antidepresiva jsou čím dál tím víc silnější, a ze mě čím dál tím větší troska...ale snažím se věřit, že osud nám tyhle zkoužky staví do cesty proto, že ví, že právě my to zvládneme..a to je i odpověď na to, proč zrovna já..bez filosofie se z toho asi nejde dostat. Moje psycholožka říká že jestli se z těch sraček chci dostat, musím se nejdřív ušpinit...je těžká jen ta představa, že budu o tom hnusu mluvit...ale kvůli sobě bych to udělat chtěla. Jenže - každým dnem jako by mě naopak naděje opouštěla..má cenu žít?když vím, že se to stejně bude vracet?vážně nevím, jak z toho ven, a nejhorší je, že si plně uvědomuju, že to NIKDY nebude jako dřív...vím, že umění je hrát i se šptatně rozdranými kartami, ale nejsem si jistá, jestli hrát chci

    • 7 3 Zdravím Tě, o smyslu života vůbec neuvažuj, řeknu Ti, že žít má opravdu smysl. Vím, kolikrát je to hodně obtížný. Začni na sobě pracovat a nepřestávej, když se Ti zrovna nedaří! Nejde o strach. Strach má každý, jde o to jak se se strachem popere... je spousta lidí, co byli v těžkých krizích a dneska se tomu smějí. Ty na to máš taky se z toho dostat, jenom si to uvědom.

      • 16 11 I always loved you! You, not anybody else...but I alway thought, that you love Michala from Náměšť. You said me, that you are sure you ´ll get married in the future, so I gived up...but I alway hoped we´ll be together..I still love you 7 3, but if you don´t wanna comuticate with me, I can do nothing, so wake up,please!!

  • Jak dál?

    Eliška Od doby, co mi umřel nejlepší kamarád, si nemám s kým promluvit o tom, co se mi stalo. Byla jsem znásilněna. Dvakrát. Poprvé kolem 15 let, podruhé v 19. Dnes mi je 21. S tím prvním bych se ještě myslím vyrovnala, byla to možná i moje chyba. Ale to druhé ... dodnes mě to pronásleduje, vrací se mi to, někdy v noci nespím a brečím. Nejhorší je, že asi vím, kdo to byl, jenže jsem mu neviděla do tváře, takže vlastně nic nevím jistě. Ale pokud to byl on, tak je to člověk, od kterého bych to nikdy nečekala. Bylo to tak brutální, že jsem skončila v nemocnici. Tenkrát jsem odmítala, aby se tím zabývala policie, chtěla jsem na to co nejdřív zapomenout a měla jsem strach. Nějakou dobu jsem se dokonce bála chodit večer ven bez doprovodu. To už je naštěstí v pořádku. Ale bojím se, že už nikdy nebudu věřit žádnému klukovi, muži. Nesnesu, když se mě někdo nečekaně dotkne. Ono se řekne, jsou to skoro už dva roky, ale není to tak snadné, zapomenout, kyž vás někdo skoro zabije jen pro svoje potěšení. Zkoušela jsem psychoterapii, psychiatry, ale nepomohli. Zklamali mě. Vím, že je to jen na mě, abych se z toho dostala, ale mám strach, že se mi to nepodaří ...

    • Andy Vaše příběhy jsou hrozné, někteří lidé jsou fakt zrůdy. Přeji vám, ať se z toho brzy dostanete, i když chápu, že je to dlouhá cesta. Ale jsou lidé, kteří stojí za to, aby se člověk snažil a také jsou lidé, kteří vám rádi pomohou a partneři jsou pro to nejlepší.

    • Hana Až nápadně mi to připomíná můj příběh. Dva roky podle mě není nijak zvlášť dlouhá doba.. Podle mě je vlastně úplně jedno, jak dlouho to je, protože člověk stejně ví, že se to stalo, i kdyby to bylo po padesáti letech.. Já se jeden čas strašně bála všech kluků, bála jsem se i třeba jen pohledů, v každém jsem hledala tu zrůdu, ale naštěstí to už celkem přešlo. Paradoxní možná je, že díky klukovi, který se mnou po relativně krátký době po tom, co se to stalo, začal chodit. Zezačátku jsem se ke všemu musela nutit, k pohledu do očí, kontrolovat se, aby se mi neroztřásly ruce, strašně jsem si totiž přála, aby to na mě nebylo vidět, aby to nikdo nepoznal, nevěděl, a naivně jsem si myslela, že tím snad zapomenu. Připadala jsem si, jako bych měla napsaný na čele, že se mi to stalo, měla jsem pocit, že si za to svym způsobem vlastně můžu taky trochu sama. Časem jsem se naučila "nasazovat" si takovou "masku"(do školy, ven, mezi ostatní) a úplně se od toho odpoutat, což se mi podařilo, ale jen do doby, než se mi to nějakým způsobem připomnělo(televizní zprávy, lidi kolem a taky noční můry skoro každou noc) Jenže ten nejmenovaný kluk, s kterým chodím vlastně ještě teď, to na mě za čas stejně poznal. Připadalo mu podezřelý, že se v noci tak jako cukám a něco mluvím, ba snad i kříčím ze spaní. A tak jsme si o tom začali občas povídat, když byla nálada, nebo příležitost. Snaží se mi s tím pomoct. Není vůbec špatný mít někoho, komu je možný se svěřit.. A když nikdo takovej nejni (kamarád/ka, přítel), tak je nejspíš dobrý pomalu a opatrně hledat.. A věřit . V něco. Třeba v sebe. A nevzdávat se...

      • Eliška Děkuji za reakce. Přála bych všem, kdo se stanou oběťmi znásilnění, aby na to nebyli sami. Je fajn vědět, že v tom člověk není úplně sám. U mě bohužel naprosto selhala rodina. Matka mi tenkrát v nemocnici řekla něco typu no a co, takových je a otec se bojí o tom mluvit. Teď jsem ale poznala dva lidi (teda už je znám asi třičtvrtě roku), kterým jsem se odhodlala o tom říct, je to asi 4 dny. Oni nechápali totiž proč někdy reaguji tak, jak reaguji, ale teď se snaží mi pomoct a já mám zase nový střípek naděje, že to jednou snad překonám ...

        • Hana Když selže rodina, je to skoro to nejhorší. Já to svýmu okolí, který pro mě má bejt nejbližší (rodina) neřekla a neplánuju to. Neb se bojím reakcí(takových podobných, jako si psala ty u svýho příspěvku) a možná taky toho, že by na to prostě neměli co říct, popřípadě by mi to prostě nevěřili a já bych to říkala vlastně zbytečně. Navíc ty vztahy doma nejsou úplně růžový (ale na druhou stranu černý taky ne), takže bych se bála, že by to jeden z nejmenovaných rodičů použil v nevhodnou chvíli při hádce, aby mě tim takzvaně dostal na kolena..

  • ???

    Renata Dobry den, priblizne pred pul rokem jsem byla na oslave narozenin me nejlepsi kamaradky, konala se ve vile, kterou ma pronajatou firma jejiho pritele. Byli tam i dalsi kolegove z firmy, ktere jsem od videni znala, ale v prubehu vecera jsme spolu nijak zvlast nekomunikovali, nicmene se nejakym zpusobem domluvilo, ze tam prespim a ja se snazila vybrat si pokoj nekoho, u koho jsem mela pocit, ze si me opravdu nevsimal, protoze jsem byla hodne opila a i kdyz jsem nepredpokladala, ze by se neco mohlo prihodit, tak jsem se trochu bala. Uprostred noci jsem se bohuzel probudila uprostred neceho, o cem jsem celou dobu nevedela, ze probiha, navic to byl nekdo uplne jiny, nez vedle koho jsem si s relativnim klidem lehala. Rano jsem to obrecela, napadaly me vsemozne veci, co se jeste mohly dit, kdyz si ani z tohoto nic nepamatuju, ale nakonec jsme si na sebe sehnali cislo a ja celou vec uzavrela s tim, ze ten, kdo nekou ublizil, jsem vlastne byla ja, protoze po nekolika div ne zamilovanych zpravach jsem si rekla, ze to nemyslel spatne a ze je moje chyba, ze jsem byla natolik mimo a vubec o nicem nevedela.

    Pred mesicem jsem ale nastoupila prave do one firmy a asi po trech tydnech jsme byli nekde popijet a z jineho kolegy vypadlo, ze ten, ktereho si aspon trochu pamatuju, nebyl jediny, krome nej byli dalsi tri, z nichz jeden je on sam. Podle jeho vyrazu, kdyz jsem spustila hystericky plac, bych soudila, ze opravdu veril tomu, ze si to pamatuju, ale bohuzel.

    Chtela jsem se tedy zeptat, samozrejme po takove dobe uz asi nema smysl cokoli resit, ale jelikoz se vsemi ted pracuju a musim se na ty jejich stupidni obliceje divat denne, rozhodla jsem se, ze vymyslim jiny zpusob "odplaty". Jen bych rada vedela - da se vubec tohle povazovat za znasilneni??? Ja celou dobu spala, nebyt toho, ze se mi chtelo zvracet a proto jsem se probudila, mozna bych dnes nevedela vubec o nicem, tudiz jsem skoro stoprocentne nikomu zadne "ne" nerekla, ale to ze spani tezko, ze...Potrebuju to vedet jen pro svuj pocit. Predem mockrat dekuju za odpoved...

    • Dave To co tady ctu to je fakt shit a doufam ze se z toho ty lidi dostanou Tem lidem bych dal dozivoti to ani nejsou lidi ale zmr... tak hodne zdaru a at se s toho dostanete zdravi dave

    • Karel Mám kamarádku od které jsem se dozvěděl, že byla už několikrát zneužita. Poprvé když jí bylo 15 tak jí muž s kterým přestala chodit "na rozloučenou" skoro zneužil na chodbě domu kde bydlí. Pak chodila s klukem, s tím se také rozešla a ten za ní donedávna chodil. Několikrát jí znásilnil když udělala tu chybu, že ho pustila k sobě domů. To přestalo asi před měsícem. Tento týden si byla půjčit u kamaráda filmy a ten jí při té příležitosti zamkl v bytě a znásilnil.
      Včera jsem volal na linku Bílého kruhu v bezpečí a tam mi doporučili obrátit se na Policii. Váhám. S vyjímkou toho prvního to jsou její vrstevníci, kteří nejsou plnoletí. Navíc s jedním chodila a spala dobrovolně a s tím druhým už něco měla dobrovolně.
      Přesvědčoval jsem jí ať se obrátí na Linku důvěry apod., protože já nevím jak správně v takové situaci postupovat. Pokud to bude řešit Policie tak se to dozví její rodiče a toho se bojí. Asi se to dozví i okolí. Jsou v tom namočení kluci a já nevím jestli řešení s případnou soudní dohrou nenapáchá víc škody a užitku. Na druhou stranu ale vím, že jde především o ní i to, že s takovými zkušenostmi se člověk sám srovná jen těžko, pokud vůbec.
      Proto bych se rád zeptal Vás kdo s tím bohužel máte zkušenost buď jako svědci nebo přímí zúčastanění. Jaké je na základě vašich zkušeností v tuto chvíli nejlepší řešení? Zkoušet dál jí přesvědčit ať se obrátí ná Kruh bezpečí nebo podobnou organizaci? To zatím nechce. Zkusit jí tam odvézt sám? Přeci jen kontaktovat Policii?
      Nejvíc se obávám, že se to bude opakovat.
      Nejsem ze stéjného města, potkali jsme se jen jednou a v přímém kontaktu s ní nejsem. Díky za případně odpovědi.

    • Karel Mám kamarádku od které jsem se dozvěděl, že byla už několikrát zneužita. Poprvé když jí bylo 15 tak jí muž s kterým přestala chodit "na rozloučenou" skoro zneužil na chodbě domu kde bydlí. Pak chodila s klukem, s tím se také rozešla a ten za ní donedávna chodil. Několikrát jí znásilnil když udělala tu chybu, že ho pustila k sobě domů. To přestalo asi před měsícem. Tento týden si byla půjčit u kamaráda filmy a ten jí při té příležitosti zamkl v bytě a znásilnil.
      Včera jsem volal na linku Bílého kruhu v bezpečí a tam mi doporučili obrátit se na Policii. Váhám. S vyjímkou toho prvního to jsou její vrstevníci, kteří nejsou plnoletí. Navíc s jedním chodila a spala dobrovolně a s tím druhým už něco měla dobrovolně.
      Přesvědčoval jsem jí ať se obrátí na Linku důvěry apod., protože já nevím jak správně v takové situaci postupovat. Pokud to bude řešit Policie tak se to dozví její rodiče a toho se bojí. Asi se to dozví i okolí. Jsou v tom namočení kluci a já nevím jestli řešení s případnou soudní dohrou nenapáchá víc škody a užitku. Na druhou stranu ale vím, že jde především o ní i to, že s takovými zkušenostmi se člověk sám srovná jen těžko, pokud vůbec.
      Proto bych se rád zeptal Vás kdo s tím bohužel máte zkušenost buď jako svědci nebo přímí zúčastanění. Jaké je na základě vašich zkušeností v tuto chvíli nejlepší řešení? Zkoušet dál jí přesvědčit ať se obrátí ná Kruh bezpečí nebo podobnou organizaci? To zatím nechce. Zkusit jí tam odvézt sám? Přeci jen kontaktovat Policii?
      Nejvíc se obávám, že se to bude opakovat.
      Nejsem ze stéjného města, potkali jsme se jen jednou a v přímém kontaktu s ní nejsem. Díky za případně odpovědi.

      • Renata Zdravím, jsem v tomhle dost laik, ale myslim si, ze se s tim neda nic delat... Respektive jsem resila s mym dobrym znamym, ktery dela leta nasilne trestne ciny a zaroven spolupracuje s Bilym kruhem bezpeci svuj pripad a rekl mi, ze jediny zpusob, jak to dokazat je jit hned potom k doktorovi na vysetreni... Ze s nejakou casovou prodlevou a bez toho s tim tezko hnu a ze by se to naopak mohlo obratit proti mne... Takze nevim, urcite jsou dulezite i jine okolnosti, nevim, jestli v tom dome treba byl nekdo, kdo neco slysel, videl a uprimne receno ani nevim, jestli i to samo by pomohlo... Takze myslim, ze Policie jako takova vhodne reseni neni, navic kdyz jsem cetla ruzne pribehy holek, co sem pisi, rekla bych, ze skoro vsechny tvrdi, ze se k nim prave policie nechovala prilis hezky...
        Jake sluzby konkretne poskytuje Linka bezpeci nebo Bily kruh bezpeci uplne presne nevim, ale myslim si, ze je dulezite si o tom s nekym popovidat, cloveku se ulevi... Takze to bych asi zkusila...

    • Hana Já osobně si myslím, že znásilnění je jakákoliv nedobrovolná sexuální praktika.

      • lopata No ono je to tezky. Kdyz je clovek opily, ze si nepamatuje co se delo, tak to mu da pravnik protistrany poradne "sezrat". Neduveryhodna vypoved a na druhe strane 4 vypovedi o tom jak hezky vrnela a jak se ji to libilo. Coz muze byt jen prosta fyziologicka reakce na drazdeni. Tohle je situace, ktera nema dobry reseni a zadnej soudce to nebude moct zlomit jen tak. Navic je tam casovy odstup a tim padem budou chybet svedectvi dalsich lidi - proste uz si to nebudou pamatovat.

        Tady je asi nejlepsi najit silu odpustit - sobe i jim a najit si nekoho s kym bude sdilet zivot a i tenhle zazitek.

        • Renata To jste napsal moc hezky :) Muzu se jen zeptat, co delate nebo odkud mate tu zkusenost s tim, jak se to da, resp.spis neda resit??? Jinak jak uz jsem psala v reakci na komentar nejake slecny, ja si za to svym zpusobem muzu dost sama a jsou tu slecny, ktere nedokazu pochopit, jak se s tim, co prozily dokazi vyrovnat, musi to byt hruza... Fakt obdivuju, ja bych to asi nedokazala... U me je jediny problem, ze se vsemi ctyrmi bohuzel pracuju a nechci skoncit nejen kvuli praci, ale i proto, ze me asi docela tesi se na ty jejich blby obliceje divat a videt, ze se mi ani po takove dobe nedokazi podivat do oci... Bezva, ze kdyz uz nic jineho, maji aspon vycitky, ze... Na druhou stranu misto aby byli radi, ze mlcim a chovam se k nim slusne, si dost casto nedokazi odpustit hloupe poznamky... Ale co, nejde to resit pravne, jsou i jina reseni. A mozna je to tak i lepsi - kdybych vedela, ze sedi, nemela bych z toho takove "poteseni", jako kdyz vim, ze jim systematicky nicim vsechno, na cem si nejakym zpusobem zakladaji... A i kdyz to zni hnusne, neprestanu s tim az dokud mi nebude lip...

      • Renata Moc dekuju za nazor :) Ja si samozrejme taky myslim, ze by se to tak brat melo, ale na druhou stranu - samozrejme ze jejich nazor je, ze jsem to chtela (i kdyz si nejak nedovedu predstavit, ze kdyz beham zvracet, tak mezitim premlouvam ctyri chlapy, aby se mnou neco meli a hlavne netusim, jak k tomu nazoru dospeli oni, jelikoz vim stoprocentne, ze jsem spala a tudiz tezko mohli poznat, co asi chci). Na druhou stranu, kdyz tu ctu nektere jine prispevky, vlastne mam docela stesti... Nejen, ze si muzu klepat na celo, jaka jsem tupa, ze jsem vubec nekde zustavala mezi cizimi lidmi, ale hlavne si z toho absolutne nic nepamatuju, na rozdil od jinych... Je to hnus. Vsechny bych vykastrovala a meli by po zvrhlych choutkach...

        • Hana "Všechny bych vykastrovala.." Já si něco takovýho myslela v jednu chvíli (no, vlastně ne jen v jednu chvíli) taky..Jenže jak šel čas dál, poznala jsem úžasnýho kluka a začala se prokousávat tim strachem z opačnýho pohlaví. Takže bych to nebrala zase až tak úplně.. no.. neházela bych je prostě všechny do jednoho pytle.

          • Renata Asi mate pravdu, casem urcite vsechno prejde a co si budem povidat, ve srovnani se mnou jsou na tom ostatni podstatne hur... Ale stejne je nepochopitelne, ze v teto dobe se s tim stale da delat tak malo... Ze je tak tezke nekomu neco dokazat a pokud jich je vic, je to bez sance. Kdyz jsem cetla pribehy nekterych slecen, a jak to ti, co jim mohli a meli pomoct jeste obratili proti nim, je mi z toho fakt zle. Pak se nikdo nemuze divit, ze si to kazda radsi necha pro sebe, sveri se nejake kamaradce a nejak se s tim smiri sama, kdyz vidi, ze snazit se to resit je vic na skodu, nez aby to prineslo nejaky uzitek... :/

            • Pavlína Ahoj všichni, čtu tady vaše články a je mi z toho vážně na ....., minulý týden mi na staročeských májí znásilnili dva darebáci 16- letou dceru, nahlásila to, ale jak to tak vypadá tak k ničemu, přesně jak se zde píše, je to tvrzení proti tvrzení, začíná se vše obracet proti ní, že prý si to vymyslela. Jsme z malé vesnice a každý na ní kouká skrz prsty jako kdyby byla nějaká kurva, která si to rozdává s každým. Je z toho psychicky na dně a já jen koukám jak se hroutí a nevím jak ji mám pomoct. Dnes přemýšlím, jestli by opravdu nebylo lepší nic nehlásit, sama nevím.....

              • Renata Zdravím, to je vazne hruza... Smutny je, ze to opravdu vypada tak, ze jedinou moznosti, jak se v takovych chvilich zachovat je opravdu jit k doktorovi, aby bylo vse cerne na bilem, jinak je vsechno bez sance... A buhvi, jestli i v takovych pripadech, kdy je nejaka lekarska zprava, se to neda otocit... V kazdem pripade mate asi hezky vztah a asi ve vas ma velkou oporu, uz jen proto, ze Vam neco takoveho rekla, ja bych to nedokazala, takze bych rekla, ze Vy byste mela byt silna, nepripoustet si, co se stalo a byt tam pro ni vzdycky, kdyz ji bude zle a bude Vasi podporu potrebovat... A hlavne stat za ni i kdyby se to, ze to nahlasila, melo opravdu otocit proti ni... Jednou bude urcite dobre...

  • Osm let...

    Sissi Chtěla bych sem napsat vlastní zkušenost. Teď je mi 16 a před osmi lety mě znásilnila prata kluků. Někdo by mohl namítnout, že v osmi si to snad ani nemůžu pamatovat, ale to je omyl. Pamatuju si všechno, každou vteřinu, dotyk, hlas, pocit, všechno... Po tom co se to stalo sem to nikomu neřekla. Mámě sem řekla něco o tom že sem spadla do keře a proto sem tak zřízená (nevím jestli mi to uvěřila, ale každopádně si mylsím že doteď nic netuší). Možná proto že jsem z toho neměla rozum (v té době sem neměla ani tucha o sexu, natož o znásilnění), možná jsem se bála že se ti kluci vrátí. Nebyla jsem schopná o tom mluvit. Hodně let jsem to jen dusila v sobě, snažila se popřít to co se stalo a vymazat to. Ovšem tak jak lehce zmizely fyzické stopy, tak těžce mě ty psychivké ničily. Časem jsem zjišťovala co se stalo, že mi ublížili a poznala svojí chybu že jsem nic neřekla. Teď už s tím ovšem nic neudělám, ani mámě asi nic říkat nebudu (jak by jí asi bylo, kdyby zjistila že osm let vychovávala dceru anižby věděla že jí znásilnili). Píšu ale proto že se chci vypsat a možná někomu trochu poradit.
    Byla jsem opravdu na dně, díky své uzavřenosti jsem neměla skoro žádné přátelé, neměla to ani komu říct a pak tu byl strach z druhého pohlaví. Potom jsem udělala přímačky na gympl a poznala nové lidi. ze začátku sem měla strach že na mě každý pozná co se mi stalo, ale časem jsem se začínala ve svojí třídě zabydlovat (a poznala lidi, kteří mi byli v budoucnu největší oporou). Ani po nějaké době jsem se neodvážila svým kamarádkám cokoli říct, bála jsem se že se na mě budou dívat jinak, jako na něco špatného a "špinavého" (nemohu najít lepší výraz). Říkala jsem si že nejdřív počkám až jim budu plně důvěřovat... Jenže když se mojé záchvaty vzteku, deprese a nevypočitatelného jednání začaly projevovat i ve škole věděla jsem že se hroutím... Zbyly ze mě už jen opuštěné trosky, které lidi nepovažují za hezkou historickou památku ale za opravdovou zříceninu. Pochopila jsem že se rozpadám...ale zevnitř, jako by mě něco kousek po kousku rozebíralo, pomalu a nenápadně, ale dost rychle na to, aby se to brzy projevilo. A to byla chvíle, kdy jsem poznala že jestli nezačnu něco dělat uřu. možná ne doslova, ale umře něco ve mně, co tvoří mě. Nebudu existovat a když tak jen částečně a bude to hodně pokřivená část mě. Věděla jsem že musím něco udělat. Neměla jsem tušení co, ale nechtěla jsem umřít. když jsem totiž byla se svými přáteli pochopila jsem že chci žít... moc, moc chci žít. A pak jsem našla stránky jedné dívky, která psala o svých zkušenostech se znásilněním. Bylo to pro mě příšerné ale zároveň uvolňující. Pochopila jsem že tak jako já se cítí i jiní lidé ale co bylo hlavní, na konci dívka uváděla, že to překonala. A to se pro mě stalo hlavní motivací. Jednou jsem o tom řekla své kamarádce a čekala jak se zachová. Udělala něco úžasného... Nezměnila svůj pohled na mě. Možná byla trošku tolerantnější, ale jinak mě pořád viděla jako tu starou holku co znala. A mě to ohromě pomohlo. Už jen to že jsem to někomu řekla. A tak jsem se začala měnit.
    Teď si myslím že jsem v průběhu akceptace toho. Pochopila jsem, že se s tím nikdy nesmířím, smířit se s tím možná ani nejde. vždycky to tady bude, ta hrozba, ten strach, ta práznota. Ale už teď jsem schopná s tím existovat. Lepší se to a to mě podporuje v tom, že se to možná v budoucnosti zlepší a já s tím bojuju. Nebo spíš to zpracovávám. Bojovat s tím nemůžu, je to část mě, která nikdy nezmizí, ale s trochou úsilí a pomoci mých přátel se to snad stane jen mojí minulostí. Ani ta minulost tu pořád bude, ale bude to minulost. Chci žít... A snažím se žít dál. Asi pořád tu bude ten pocit chtít zničit sama sebe, abych nemusela žít v tom tělě, které to všechno prožilo. Občas mám chu´t vyrvat si z těla kusy masa nehledě na bolest, jen se zbavit té "špíny". Ale nedovolím si to. Chci to zvládnout. Částečně jsem ovládla strach z mužů, prožila první lásku, zčásti začala intimní život (pochopitelně ne sex, na ten ještě nemám takříkajíc "koule" :-D, ale nějaké ty něžnosti mi už nedělají problém a doteky snáším dobře), lásku ztratila, prošla si menší krizí rochodu a začala žešit existenční věci. Prostě zahájila jsem pro mě krásně normální život.
    Ano, každý den si uvědomuju co se mi stalo a vím že to tu bude pořád, ale učím se s tím žit. Živé noční můry s ránem odejdou. Pláč ustane, slzy uschnou, strach se možná časem zmenší a doufám že se objeví i někdo kdo mě bude mít rád takovou jaká jsem... i s tím co se mi stalo, protože to je prostě ve mě. Pořád mám občas pocit že bych radši nebyla, abych znovu a znovu neprožívala tu beznaděj a bezmoc, strach, velký strach, ponížení a prázdnotu. Ale oproti mému dvívějšímu období "chátrání" tu jsou lidi. lidi, kteří mi dokážou podat ruku, a i když si někdy připadám že padám do temnot a že už se odtamtud nikdy nevynořím oni se najednou vynoří ze stínů, pomohou mi vstát a jít dál, najít zase to slunce. Pomalu ale jistě se prodírám z mlhy na slunnou louku. občas je i na louce zataženo, ale i ty chvilky smutku jsou lepší než zůstat ve studené mlze. Doufám že se na svoji louku někdy dostanu. Doufám a žiju. Žiju, abych mohla žít...
    Omlouvám se jestli je něco nesrozumitelné, nebo vám to připadá jako snůšna nesmyslů, ale já se potřebovala vypsat.
    Pro všdchny, kteří vydrželi číst až do konce: Děkuju za projevenou trpělivost. Moc ráda bych pomohla všem, kteří mají stejně potíže jako já, ale bohužel mám sotva svých pár sil na to abych to zvládala sama (a ještě mi musí pomáhat přátelé) ale alespoň chci všem moc a moc přát aby se jim povedlo dostat se ze všech hrůz, které prožívají. nemůžu jim slíbit že to přestane a všechno bude dobrý a jako dřív.Můžu jen říct pravdu: nic nebude jako dřív. Ale zlepší se to. Musíte chtít, přimout pomoct a pokusit se s tím žít. Třeba je to málo, co já vím, znám jen svůj případ, ale i tak doufám že se alespoň pokusíte. Ať už budete dělat úplné blbůstky, třeba se chodit vymlátit do boxovacího pytle, budete mluvit s psycholožkou, pobrečíte si v náručí kamaráda a nebo dáte někomu možnost vás milovat. nevím jestli to pomůže, ale chtěla jsem to napsat. mě nikdo neřekl co bude dál, jestli to přestaně, jestli to zvládnu... Musela jsem prostě začít doufat bez záchytného bodu, nebo rady... Doufak a bojovat s těmi, ,kteří mi ublížili. A pokaždé když jsem zaplašila příšerný sen, ve kterém se to dělo znovu a znovu pořád dokola, pomalu a bolestivě, a dokázala vstát a jít s úsměvem ( i když ze začátku dost chatrným) měla jsem pocit jako bych jednoho z těch hajzlů nakopla. Už jsem jich zdolala dost... A chci je vyřídit všechny!!!

    • Kája Ahoj,
      velmi si cením toho, že si dokázala sepsat svůj příběh, moc děkuji dodalmi sil, i já jsem prožila něco podobného a rozhodla jsem se vstát a začít žít... Tvůj příběh mi moc pomohl. Díky

    • Hana Ahojky, tvůj nepěkný zážitek jsem si trpělivě přečetla od začátku až do konce. Tvoje pocity chápu, protože, bohužel, i mně se stalo cosi podobného, neni potřeba dál rozepisovat co.. ale proč teda vlastně píšu? Na konci, poslední Tvůj odstaveček, mi dal novou naději. nebo spíš nějakou naději. že s tím jde dál žít..konečně vim o někom, kdo o tom přemejšlí i jinak a snaží se žít.. ani nevíš jak moc si mi pomohla..díky

  • Úvaha

    Filip Pročetl jsem si příspěvky na tomto fóru za poslední rok, bohužel žádné příjemné čtení. Jsem studen VŠ a v současné době pracuji na své diplomové práci na téma Metodika vyšetřování sexuálních trestných činů. Jde tedy vlastně o to zpracovat postup Policie při vyšetřování takovýchto činů.

    Přečetl jsem na toto téma již řadu publikací a bohužel všechny znalosti, co jsem z nich načerpal, byly na tomto fóru potvrzeny.

    Vytkl bych některé základní:

    1. vysoká míra utajení (latence) této trestné činnosti
    2. pachatelé
    3. posttraumatická stresová porucha
    4. práce policie (sekundární viktimizace)

    ad 1. Většina znásilnění není nahlášena a tak policie nemůže konat tak, aby byl pachatel potrestán. V ČR je ročně policii nahlášeno 500-700 skutků. Odhaduje se, že počet nahlášených znásilnění je jen 10-20% ze všech spáchaných znásilnění. Takže si jistě dokážete spočítat, že celkem je to docela nemalé číslo. Na této diskuzi také většina žen či mužů své znásilnění neoznámila.

    ad 2. Málokdy nějaký pachatel spáchá 1 znásilnění za svůj život. Pokud to udělá jednou, je velká pravděpodobnost, že svůj čin bude opakovat. Další smutný fakt je ten, že znásilnění přichází vetšinou z okruhu lidí, které oběť zná. Cizí pachatelé, se kterými oběť nebyla nikdy předtím ve styku, mají na svědomí kolem 30% všech znásilnění. To že, znásilnění spáchal někdo oběti známý může být jedním z důvodů neoznámení, ale neměl by být. Je třeba si uvědomit, že svůj čin může po "úspěšném" znásilnění opakovat a to buď proti stejné oběti a nebo i jiné. Proto v zájmu ochrany vlastní osoby či jiných potencionálních obětí je třeba znásilnění nahlásit, aby pachatel nedostal šanci svůj čin opakovat.

    ad 3. Stavy, které jsou zde na fóru znásilněnými uváděny, jsou typické pro posttraumatickou stresovou poruchu. Je to stav, který je třeba léčit za pomoci odborníků. S jejich pomocí se člověk s touto poruchou snáze vypořádá. Proto, když už to neoznámí oběť na policii, měla by alespoň vyhledat odbornou pomoc ke zlepšení svého duševního stavu. Nejjednodušší je zavolat na krizovou linku a nebo hledat na stránkách Bílého kruhu bezpečí (http://www.bkb.cz). Bohužel na tomto fóru je spousta těch, co se s tím snaží poprat samostatně. Chápu, že svěřit se někomu, je velmi těžké, ale věřím, že když se to dokáže, je pak pro dotyčnou(-ného) snazší se s tím vyrovnat i za podpory léků. Když to nejde říct přímo odborníkovi, tak snad vždy existuje někdo, komu se lze svěřit a požádat ho o pomoc a podporu k tomu, aby oběti pomohl k odborníkovi jít.

    ad 4. Myslím si, že obavy z policie nejsou vždy důvodné. Ano, samozřejmě je to jako všude, záleží na jaké lidi narazíte. Zde na fóru byly popsány zkušenosti negativní, ale i pozitivní. Pokud již znásilnění oznámíte a pak se setkáte s nepatřičným zacházením od příslušníků policie, nenechte si to líbit a stěžujte si. Stížnost lze podat emailem na odbor vnitřní kontroly Policejního prezidia ČR okv@mvcr.cz a nebo telefonicky 974 827 301. Podrobnosti lze nalézt zde: http://www.policie.cz/clanek/policie-ceske-republiky-stiznosti.aspx . Další možností je obrátit se na Veřejného ochránce práv (http://www.ochrance.cz), který též může nevhodné chování policistů prošetřit. Jinak policie odvádí dobrou práci, když dokáže objasnit přes 70% oznámených znásilnění. Nutno ovšem přiznat, že takto vysoká objasněnost je z toho důvodu, že pachatel je většinou oběti znám a uvede jeho jméno hned při ohlášení. V případě cizího pachatele je úspěšnost menší, ale šance, že ho policie chytí, je také, zvlášť pokud útoků spáchá více.

    Tak to jsou některá fakta, která snad někomu pomohou rozhodnout se oznámit své znásilnění a přispět tak k potrestání pachatele. Pokud se tak stane alespoň u jedné osoby a nebo pokud tento příspěvek pomůže někomu vyhledat odbornou pomoc, mělo smysl to sem psát. Jak jsem tak procházel toto fórum je zde pouze málo těch, kteří to oznámili policii a tento fakt mě nutí k zamyšlení, jak je to možné? Neboť ročně, jak jsem již uvedl, je osob, které to nahlásí, 500-700. Jedním z možných vysvětlení je, že se takovým to osobám společně s oznámením dostane odborné pomoci a proto se se svým problémem dokáží lépe vyrovnat.

    Jak jsem již uvedl píši diplomovou práci, proto pokud byste někdo měl nějaký návrh, jak zlepšit práci policie, budu za něj vděčný. Také by mě zajímalo, jaké důvody vedly ty, co své znásilnění neoznámili, k neohlašování tohoto činu. Budete-li mít chuť o tom napsat, zde je můj mail: seabrook[zavináč]centrum.cz.

    • Siera Myslím, že stále chybí ve výchově naší mládeže vedení k úctě k druhým lidem a zvláště k ženám. Za to může i z velké míry televize, protože i v reklamách, které jsou vysílány v době kdy je mohou vidět malé děti, vystupuje žena jako sexuální symbol nebo objekt. To mně příjde jako veliká motivace pro mladé muže, kteří nedovedou svůj pud ovládnout a kteří jsou psychicky narušení. Takto si fixují do hlavy podvědomně či vědomně svůj cíl až jednoho dne to zkusí. Nikde se už neřeší, to že žena je plně cítící a myslící člověk a že to není bytost na hraní. Pořád se proti těmto špinavostem ze strany společnosti a zákonů dělá minimum. Chybí informace v rodinách a potom ve školách nebo spíše je to nekvalitní výchova na obou stranách. Nesmíme brečet, ikdyž je život někdy, kolikrát hnusnej a nesmíme se vzdát. Je potřeba se vždycky zvednout a pokračovat, najít znovu a znovu chuť žít, ale nikdy se nevzdávat. Všechno co se v nás odehrává jsou jenom stavy mysli a když jí porozumíme máme vyhráno. Vzdáme-li se při první překážce, pak život rychle ustrne v tupou nečinnost. Odvážný zvítězí...

  • Prosím o pomoc

    Evelína Ahoj, stalo se to i mě. Byla jsem znásilněna od svého ex přítele. Prosím o radu, mám jít na gynekologii, i kdyz se to stalo uz pred 2 dny? Jak se s takovou udalostí co nejrychleji vyrovnat? Nechci, aby to někdo věděl, ví to jen můj kamarád, který je mi teď oporou.

    • Andik Ahoj, vždy je velmi těžké dokázat, že tě znásilnil ex-přítel, ale není to nemožné. Určitě bych se na tvém místě svěřila policii. Co když to udělá znovu? Takovým parchantům je to jedno, vidí, že jim to projde bez jakýchkoliv následků, tak si řeknou, proč ne znovu. A nebudeš-li to ty, bude to jiná! Zabraň tomu, ty jediná teď můžeš. Člověku se po rozhovoru s policií dost uleví, jsou hodní a chápaví. Dnes jsme tam byli s 13-ti letou dívčinou a myslím si, že je teď klidnější, ačkoliv takový zážitek je vždy na celý život.

    • Filip Doporucil bych se obratit na Linku bezpeci a nebo na Bily kruh bezpeci (www.bkb.cz). Poradi i anonymne.

  • Podpora...

    Lenka Nemám co říct a naštěstí sem se ničím tak hrozným zatím nesetkala...i když v dnešním světě se musí bát asi každý:-(...ale po pročtení několika příběhů jsem prostě musela napsat...neznám lék na tuhle hruzu:-( a ani vy ho asi teď neznáte...ale nevzdávejte se prosím:-(...nikdy to asi nebude jako předtím,ale jednou bude snad zase hezky:-(..když se nevzdáte:-)...vím,.že to od člověka jako já zní asi komicky,ale věřím,že to tak je...hlavně si opakujte,že NIKDO neměl právo vám tak ublížit a proto v žádném případě nejste vinny vy,ale oni!!...četla jsem podobných příběhů už mnoho a každý mě něčím změní,ale mezi těmi všemi už byly dva,ve kterých ženy psali,že znova našli důvěru v lidi...proto věřím,že vám snad všem jednou bude hezky a dokážete být znova šťastné...všem vám držím pěstičky,aby jste tu důvěru a kus svého štěstí taky našli;-)...a věřte,že nejste sami...každý rozumný člověk,který si to utrpení dokáže alespoň jen z části představit,vás vyslechne a pomůže co to jen jde...a přebere tak aspoň kousíček vašeho trápení...pokud to jde:-(...

    • Andik Úplně souhlasím s tímto příspěvkem. Sama jsem teď pomáhála 13-ti leté dívčině a bylo vidět, že jí to hodně pomohlo. Jsou to hrozné zážitky a na celý život a nic z toho se nedá vrátit ani na to zapomenout. Ale důležité je svěřit se. Nikdo vám nemůže nadávat, nikdo na vás nemůže a nebude křičet a nikdo nemůže říct, že byste za to mohly. To rozhodně ne! Chyba není ve vás! Chyba je v těch šmejdech, kteří to dělají. Seberte všechnu odvahu a svěřte se, požádejte o pomoc a uvidíte, že vám všichni vyhoví, zajdou s vámi na policii a všude, kam je třeba. Ve dvou se to lépe táhne a tohle platí pro každou situaci i pro tuto.
      A další věc pro rodiče (čtou-li to někteří): mluvte s vašimi dětmi, řekněte jim, že stane-li se něco takového, tak ať okamžitě přijdou, že se na ně zlobit nebudete apod. Problém je, že spousta mladých dívek (někdy se tento problém týká i chlapců) se bojí říct to rodičům, protože se na ně budou zlobit. Nikdy nezvyšujte hlas, nikdy jim neříkejte větu: Proč jsi tam šla? Proč jsi tohle a tamto? Zachovejte chladnou hlavu a vysvětlete dítěti, co teď vše musíte udělat a že vše společně vyřešíte. Myslím si, že tohle je jeden z nejhorších zážitků vůbec a my se musíme snažit obětem pomoci, ne je shodit nebo jim přitížit.

  • Nevim co stim problemem?

    Z o radu...stalo se to uz pred dvema roky,kdyz mi sestra zavolala,ze jeji trinactiletou dceru osahaval nas 25-lety bratr,bylo to hrozny,nevedela jsem co delat,vim ze to bude mozna znit hloupe,ale tak jak mam rada sestru s neteri,tak stejne mam rada i bratra a to jsem se snazila vysvetlit sestre,ale samozdrejme to nechapala,tak jako kazda mama..Chtela to nahlasit,ale nakonec to neudelala,protoze mame otcima a ten na tu neter neda dopustit a je strasnej hucoun a mamce nasi porad jen nadava,tak jsme to ututlaly aby se nic nedozvedel a byl klid v rodine..Bratr se dal lecit,dlouho mu to nevydrzelo..sestre jsem sehnala adresu,aby sla s holkou k psycholozce a do dnesni doby tam sni nebyla.A proc vlastne pisu:neter se strasne zhorsila ve skole,je nesnesitelne drza na moji sestru,dokonce na ni vztahla uz i ruku a to ji je 15roku a dnes mi volala nase mama,ze ji sestra volala,ze uz zase bratr obtezoval neter a dokonce sni pry uz i spal.Mamka je z toho cela spatna,tak jak mi vsichni,ale co delat?Neter mi neco naznacovala pred trema mesicema a ja ji rekla,ze tyhle veci musi resit se svoji mamou a ona na to,ze ji nic rikat nebude,protoze by ji prestala poustet k babicce (on tam bydli bratr s nema)a ja jsem tak hloupa,ze jsem ji nic nerekla...a kdyz se ted neteriny problemy vyustily tak,ze ji sestra chtela dat do vych.ustavu tak stimhle tim vsim vylezla na povrch a sestra mi ted nemuze odpustit,ze jsem ji nic nerekla a samozdrejme to chce resit,ze at ho klidne zavrou.Jsme z toho vsichni spatni,ale tohleto se preci nedela a hlavne se to tresta.....a taky je cela rodina rozhadana....

    • Andik Ať se na mě nikdo nezlobí, ale rodina nerodina, tohle je trestný čin! Váš bratr je nemocný a kriminálník. Jak by bylo vám? Představte si, že by vás VÁŠ strýc znásilňoval a osahával. Vy jste o všem věděla a sestře nic neřekla, to je nechutné. Vím, že se vám to nečte hezky, ale je to tak. Váš bratr je člověk, který nepatří do této společnosti a vy jste člověk, který ho v jeho počínání podporuje. Zamyslete se nad sebou! Nerada soudím lidi a ne takto, ale i vy jste VINNA! Vaše neteř za vámi přišla s žádostí o pomoc, když se vám snažila něco naznačit a vy jste ji odmítla. Doufám, že vy sama nebudete nebo nemáte děti! Opravdu se na mě nezlobte, ale tohle není normální. Já osobně nemám zkušenost se znásilněním (díky Bohu), ale týká se to mého okolí a OBÉTEM JE TŘEBA POMÁHAT! Vaši sestře se nedivím, že vám to nemůže odpustit! Být vámi, tak si to neodpustím ani sama sobě.

    • Filip Nevim, jestli muzu nekomu radit, ale presto... Na prvnim miste by melo byt dite, ktere timto trpi nejvice a velmi casto si odnasi nasledky po zbytek zivota, zalezi jak silny sexualni atak byl. Pokud Vas bratr opakoval osahavani, tak bych to zrejme doporucil nahlasit, protoze intenzita sexualniho zneuzivani se s casem vetsinou stupnuje a "jen" osahavani pak pachateli nestaci.

  • Pomoc přítelkyni

    JirkaRSV1000 Dobrý den, ze zoufalství se obracím na Vás a doufám že mi alespoň trochu poradíte. V září se někdo pokusil několikrát znásilnit přítelkyni, dokonce byla i napadena a vydírána. Všechno v sobě dusila a nikomu nic neřekla, protože měla strach. Přítelkyně se se mnou rozešla, neviděl jsem ji už strašně dlouho. Všichni její blízcí i říkají, že to chce čas ať ji nechám být. Bouhužel jí nemám psát, volat, prozvánět, prostě nic. Ona mi také na nic neodpovídá. Věřím, že má teď z chlapů strach a proto mě nechce vidět a tady věřím a doufám, že se máme pořád rádi a kdyby se to nestalo jsme pořád spolu.Nevím jak se k ní mám chovat. Hrozně rád bych jí viděl a pomohl jí, jenže mám strach, že by se něco mohlo stát kdyby mě viděla. Prosím Vás mohli by jste mi napsat jak k ní mám přistupovat? Vím, že sem chodí ženy/dívky které toto již zažili a proto se obracím sem. Za jakékoliv reakce všem mockrát děkuji a přeji mnoho sil na vyrovnání se s tímto problémem a na opětovné a bezproblémové zařazení se zpět do společnosti. Všem držím palce. S pozdravem JirkaRSV1000

    • Andrea Já vím,že seš to ty Jindro a vůbec nevíš co se mi stalo ani jak to prožívám a chtěla bych tě poprosit,aby si mě už nechal být mrzí mě to vím,že zato nemůžeš,ale nic o tom nevíš a já už to dál s tebou řešit nechci promiň,ale nech mě už prosím být...

    • JirkaRSV1000 PS: Snažil jsem se fórum pročíst, ale takový případ jsem zde nanašel. Promiňte, že že pořád píšu, ale nechci o ní nikdy přijít...:-(

      • Martin Ahoj Jirko, neco podobneho ted prozivam i ja. Jen stim, ze sme se nikdy primo nesetkali, sme jen pratele na dalku. Ale naprosto chapu co prozivas, ten strach o ni a bezmoc co se den o de dne zvetsuje. Jirko myslim si, ze mas oproti me vyhodu znate se osobne a mas sanci se sni osobne setkat. Treba kdyz pujde ze skoly apod, rozhodne bych ji, ale kontaktoval nekde na verejnosti, aby z tebe nemela strach nebo neco podobneho. A snazil by sem se ji rict, ze stojim za ni a kdykoliv se na me muze obratit s jakoukoliv pomoci a nebo jen o pratelske setkani, ci rozhovor. Je mozny, ze citi vycitky a vinu co se ji stalo. Mozna, kdyz pochopi, ze se tve city k ni v nicem nezmenily najdete zase k sobe cestu zpet.

        • JirkaRSV1000 Ahoj Martine, děkuji moc za pomoc. Já bych jí strašně rád kontaktoval, jenže mám strach abych to nějak nezkazil (třeba že jí oslovím tak jako dřív a jí se to nějak dotkne, nebo prostě něco udělám, co si sám neuvědomím) a aby na tom nebyla ještě hůř, taky mám strach z toho co udělá až mě uvidí. Každopádně bojovat se má pořád a já se budu snažit dokuď to půjde... Takže se o to budu pomaličku pokoušet, aby ke mně získla zpět důvědu...(možná ji už má, opravdu nevím) A abych nezapomněl držím palce ať to zvládneš překonat jak ty, tak především kamarádka.

  • Pomoc

    sara Já ani nevím jak začít, ono, stalo se to před 3 lety, znásilnil mě můj vlastní kluk, říkala jsem ne, ale on mě neposlechl. Postupem času se mi podařilo to zatlačit do sebe a přestat aspoň trochu normálně. Žila jsme vcelku jako normální člověk. Dokonce jsem měla i nějaké ty vztahy, i sex...Ale pokaždé, když to začalo být vážnější jsem prostě utekla, začala jsem se cítit hrozně ohrožená. Aniž bych věděla proč. Začínám si říkat, jestli to není blok, kvůli tomu co se tehdy stalo..Jenže včera se stalo něco, co mé úsilí za celé ty 3 roky přišlo v niveč. Byli jsme s přáteli na akci. A byl tam jeden velice nepříjemný chlap, byl hrozně oplzlý, pořád se na mě snažil šahat a pak si dokonce mou bundu strčil do kalhot. A mí přátelé?? Neudělali nic, jen řekli, ber ho s rezervou... Nikdo se mě nezastal, ta lhostejnost... Zhroutila jsem se a pořád pláču, nevím jak dál a nevím co s tím mám dělat? Vím že tu jsou daleko horší zážitky,ale moc vás prosím, co mám dělat, nevím jak dál, všechno je zpátky, kromě mé nejlepší přítelkyně o tom nikdo nic neví...

    • lucka Ahojky!
      Bohuzel tady pomuze jedina vec, a to rici o svych trablech kamaradce, ktere veris, ale nejlepe i prozitky...
      A nemusis to rikat jen ji, povidej o tom, plakej, ale nejlepe, kdyz u tebe nekdo bude, ver mi, je to o mnoho lepsi, nemas se ani za co stydet.. taky mam takovy problem jako ty, uzavrela jsem se do sebe, nikdo nic nevedel, ani netusil...
      po tom, co jsem od neho utekla, jsem navazala jeste 2 vztahy. Ten druhy byl v tomhle uplne jiny, pritel se se mnou na toto tema bavil, kdyz me videl brecet, reagoval na to strasne citlive, nejprve jsem si pripadala jako ubozacka, ktera nic nezvladne, ale ted jsem uz na tom lepe diky nemu.
      Ted uz ani takove stavy nemam, ano, brecim, ale jen v jeho naruci, uz ani sama v posteli to nedokazu..
      a lidi, kteri vedi co se deje, rikaji, ze jsem ve stavu, kdy se z toho nejhorsiho dostavam...
      Takze o tom mluv, mluv a mluv, klidne plakej, nejlepe v neci naruci, budes se tak citit i bezpecneji a sebejisteji...
      to je asi jedina moznost, ktera te z toho dostane, nebo aspon me mozna z toho dostava... To poznam az casem..
      Ale drz se! Jsi silna holka! :)

  • zlé sny

    Katerřina Jak zacit?Delam neco takoveho po prve..,ale povim vam muj pribeh a budu doufat ze se dockam pomoci..rady..Je mi 16let..pred 4lety kdyz jsem sla ze sveho zpeveckeho kroucku bylo kolem pul10 a poprve pro me neprisla starsi sestra jsem sla jednou ulickou...jediny co jsi pamatuju ´je jak ze zadu se ke me nikdo priblizi a rekl a ze to bude krasny pak kapesnik na ustech byla jsem jak sjeta mimo myslenky mimo vse...nevedela jsem o svete...ja poradne nevim jestli me vubec znasilnil...ale...napisu co jsi pamatuju...jeho penis jsem mela az v krku jenom jsem plivala dusila jsem se...a kdyz jsem kousla a prosila chytla jsem ji takovou ze jsem netusila...pak vim jak mi jeho ruce sjizdeli po bocich a dal...pak jen vim jak lezim v rohu klepu se a brecim...sla jsem domu...tam me poprve mama zmlatila,ze o me mela strach,ze ji nezvedam telefon nic nechala jsem se...kdybch ji rekla co se stalo utrapila se...uz v ty dobe byla na tom hodne spatne kvuli rozvodu a potratu..uzavrela jsem se do sebe..nekomunikovala nic...bylo mi jedno jak vypadam...co o me rikaji mi nejblizsi..nezajimalo me vubec nic...po skole jsem vzdy utikala domu abych se zavrela vybrecela....nikdo to nikdy nevedel...po 3letech jsem poznala jednoho kluka stal se mim nejlepsim kamaradem a dostal me zpet mezi lidi do ted nevi z ceho me vlastne dostal...zacala jsem se znova bavit a pokud si to zpocitate bylo mi 15 kdy jsem se zacala zase bavit takze prichazeli i kluci..nestasne lasky..atd..jeden z nich byl tim kterymu sem dovolila na sebe po prve sahnout...bylo to nadherny..kdyz jsem od nej musel ajit na autobus potpiral me prootze se mi podlomovala kolena...klepala jsem se...nechapal to,ale mlcel..po par mesich jsem mu to rekla...ted toho lituju...,ale to jinej pribeh...Vite..ja prosla vsim...maminka prosla rakovinou...rodice jsou rozvedeny...zneuzivani v rodine...alkoholismus v rodine...je toho hodne ale tohle je to co me dostane vzdy na kolena...Muj problem je ten ze jsem se s tim uz vyrovnala,ale jelikoz jsem potkala jednoho kluka do ktereho jsem se silene zamilovala a uz se blizi jakoby me ´´poprve´´ tak nejde o strach,ale o nejistotu jak se zachovam...mam kazdy den prijemne sny jsou strasne zive...jsem z toho znicena zavru oci a vidim jeho obris...jak se me dotyka..budim se spocena rozrusena...uplakana...strasne me to nici...sedim na posteli u lampicky a modlim se abych neusla...holky v mem veku si preji prince na bilem koi ja si preji jednu klidnou noc ve ktere budu snit o vecech o kterych se ma snit...Je to jak kole na noze kterou za sebou denne taham..a jsem uz unavena...uz chci aby to bylo pryc...spatne sny...strach...myslim na to denne..neni den kdy si na to nevzpomenu...Ani nevim o jakou pomoc tu zadam,ale doufam ze treba nejaka rada cokoliv...dekuji tem ktery si trpelive prectou muj pribeh a mozna i odepisi...

    • papa Ahoj Katko,
      život bývá často hodně těžkej. Vše potřebuje svoje a svůj čas. A kolikrát ikdyž se snažíme, tak se zdá, že je to zbytečný. To se jenom zdá, každou noční můrou se stávaš slabší a současně silnější. A vždy krůček po krůčku se zvyšuje sebevědomí a tvá odvaha. Až po určité době si řekneš byla to špatná a těžká zkušenost, ale já ji zvládla. Lehko se mi to říká, ale nenech si pocitama strachu ničit zdraví. Vše se děje pouze v tvé mysli, tak se ji pokus naučit ovládat. Možná zkus navštívit odborníka. Důležité je si po částech vypěstovat vůli a odvahu. Držím Ti pěsti...

  • Už před lety

    Lucka Ahoj, před třemi roky mi znásilnil docela dobrý kamarád... Nenahlásila jsem to, snad ze studu? Teď už je to jedno... 3 roky jsem žila dá se říci celkme vyrovnaně, i když jsem nemohla kluky ani cítit, dlouho jsem nenavázala s žádným intimnější vztah, bojovala jsem s tim, navštívila jsem psychologa... Ale nyní se mi zase vrací noční můry, s nynějším přítelem se mi občas dostane nějaká vzpomínka do mysli... Mám strach, aby mi to nezkazilo konečně harmonizující vztah po letech... Nemáte někdo radu, jak se zbavit těch nočních děsů a radu pro přítele, jak by mi mohl pomoci? Jinak všem ostatním znásilněným přeji hlavně hodně síly... Lucka

  • život není fér

    Marketh píšu sem už podruhý...když čtu příspěvky typu:byla jsem nakašu, nic si nepamatuju...tak se mi dost obrací žaludek...holky, zamyslete se!nikomu nepřeju to, co jsem zažila..ani nevím, proč sem píšu znovu, asi proto, že jsem na tom dost bledě..nejradši bych to zkončila..hned teď, a tisíckrát denně...beru antidepresiva - vtipný, že?už jsem jak úplnej blázen..mám psycholožku i psychiatričku,připadám si jak úplná troska, jak nějaká použitá hadra...a proč?!proč ti, co si ničeho neváží, jsou v pohodě, a ti, co jsou hodní a citliví, musí prožívat takovýhle peklo? proč je život tak nespravedlivej? Proč se nikdy nezbavím toho odpornýho pocitu, že je pořád tady, na mně, ve mně.....co mám dělat:-(už nemůžu dál

    • xxx Ahoj Markétko, tvůj příběh jsem si četl snad několikrát a podaždé jsem se musel zamyslet nad tím jak jsi obrovská bojovnice. To že bereš léky a vyhledala jsi odbornou pomoc je správné a nemáš se za co stydět. Hrozně rád bych každé pomohl .Ať už se získáním pocitu, že všichni chlapy nejsou (omluvte ten výraz)svině, nebo s čímkoliv jiným. Jenže jsem bohužel chlap a v této problematice nejsem moc vítán. Mohl bych se tě prosím zeptat, jestli ti terapie pomáhají překonat to nejhorší, nebo je to pořád horší, protože se k tomu musíš stále vracet? Pokud nechceš nemusíš odpovídat. Každopádně držím všechny palce... Měj se pěkně...

      • Marketh nevím, jestli je to po teprarii lepší...teď už vím, že je to nutné, a že k mé smůle paměť opravdu vymazat nejde :-( i když by to bylo to nejlepší řešení. Nechci se k tomu vracet, chci zapomenout, ale nejde to...čím víc to potlačuji, o to víc pak padám do šílenejch stavů a o to víc se mi o tom zdá...takže už chápu, že terapie je důležitá, že to prostě musí ven, jinak že to nepřestane...nicméně na terapii chodím už opravdu dlouhou dobu, a zatím se stejně nejsme schopné s psycholožkou někam dostat. Pracujeme se snama, s mýma pocitama, ale mluvit o tom stejně pořád nedokážu:-(a to je asi ten hlavní problém...ale určitě je asi dobře, že tam chodím, i když jsem jak úplná troska a cvok...

        • xxx Dobře, děkuji Ti moc za reakce a rozhodně bych nepoužíval slova typu troska a cvok. Vždyť to není pravda, ba naopak. Máš v sobě tolik síly o které zatím ještě nevíš a myslím, že by jsi na sebe měla být pyšná, protože jsi tu a bojuješ s tím jak nejvíce můžeš a to je důležité. tak držím palce

Prosím vyplňte všechna pole!

Přiložit
Maximální velikost 300 KB, podporované přílohy ve formátu png, jpg, gif
Vložte URL adresu videa (YouTube, Facebook, ...)
Maximální velikost 300 KB, podporované přílohy ve formátu doc, odt, xsl, ods, pdf

Vytvoř nové téma
Nejste přihlášen, pro zveřejnění vaší zprávy je třeba opsat kontrolní kód
Kontrolní kód
klikni na obrázek pro novýklikni na obrázek pro nový=